Zábava v Ypsilonce je stylové cvičení s pocitem trapnosti
Pražské Studio Ypsilon má od 16. prosince 2014 ve svém repertoáru jednoaktovku polského dramatika Slawomira Mrožka s názvem Zábava. Režii má Braňo Holiček, dramaturgii Jan Tošovský a Kamila Krbcová. Nejbližší repríza je připravena na 14. ledna.
Slawomir Mrožek je u nás dosti oblíbeným autorem, jak u profesionálů, tak amatérů. Nicméně, jedním dechem dodávám, že jen zřídkakdy jsem viděla opravdu povedenou scénickou verzi jeho díla. Ano, bezpochyby láká tím, že jeho hry mají většinou malý počet herců, nevyžadují v podstatě žádnou scénografii, a navíc se tu objevuje poměrně jednoduchá situace, která může být kritikou prakticky jakékoli společnosti.
To je samozřejmě ideální východisko - tvůrci mají naprosto volnou ruku ve vymýšlení okolností hry. V tomto smyslu je jednoaktovka Zábava (u nás známá též pod názvem Tancovačka) z roku 1962 přímo exemplárním příkladem. Původně hra zpracovává situaci, kdy se tři mladíci, označení pouze písmeny B, S a N, vlámou do jakéhosi kulturního domu a dožadují se zábavy, která zde zjevně neprobíhá. Jejich vzájemné dialogy se skládají většinou z krátkých vět či výkřiků, a nakonec dojdou pouze k zjištění, že zde zábava neprobíhá, ale koná se patrně někde jinde.
V době, kdy Mrožek hru psal, měla bezpochyby jisté politické či společenské konotace, odkazující se prázdnotu a beznaděj socialistického bezčasí, dnes však už působí značně schematicky. Braňo Holiček, který je podepsán pod úpravou a režií hry v Ypsilonce, se podíval na hru jako inspiraci pro černou komedii o smyslu zábavy a života jako takového, a prostřednictvím tří bavičů ji učinil jistou kritikou současného zábavychtivého světa a zároveň hrůznosti pokleslého showbusinessu.
Diváci tedy nejprve (ve shodě s originálem) slyší hlasy ve tmě, a po rozsvícení spatří před blyštivou oponou tři muže ve slipech, kteří se spíše nežli zábavy dožadují publika. Jsou to totiž baviči, kteří postupně provádějí na scéně cosi na způsob parodie pop-kultury, vrší jedno klišé na druhé, a dojde i na hrubozrnné lascivity a odkazy k prezidentskému projevu...
Jejich neustálé se dovolávání neexistujícího publika chvílemi nepatřičně ruší ojedinělé smíchy z hlediště, postupně už ale není k smíchu vůbec nic. Je nám tedy ve stále se zvyšující míře dopřáván pocit trapnosti, vrcholící tím, že jeden z diváků „jako“ nevydrží a ze zoufalství se jde oběsit. Což ovšem nikoho příliš nepřekvapí, ani nezaskočí. Je to celé jen hra... A tak ze všeho nejvíc cítíme představení jako pouhé stylové cvičení.
A možná, pokud by místo Mrožkova textu inscenace využívala pouhé improvizace herců, mohla být daleko zajímavější, autentičtější a patrně i mrazivější. Protože trojice protagonistů, totiž Daniel Šváb, Andrej Polák a Jakub Slach nehrají vůbec špatně. Každý z nich je velmi specifickým typem herce, kteří umí - akorát, že tady nemají příliš co hrát. V dobách, kdy jsme v divadle byli zvyklí číst mezi řádky, působila by tato úmyslně trapná show bezpochyby odvážně a spiklenecky protirežimně. Nicméně dnes, kdy jsme z médií bombardováni jak ve zprávách, tak v showbusinessu absurditami mnohem silnějšího kalibru, je novou interpretaci Mrožkovy hry možno klasifikovat jen jako pokus, který příliš nevyšel.
