Z přízraku strašidlo

5. duben 2017
scena_z_opery_jiriho_kaderabka_zadny_clovek_nova_scena_nd_praha_2017_foto_patrik_borecky.jpg

Těžko říct, jestli je to náhoda, nebo ne, ale jakmile se na pražské Nové scéně objeví původní česká opera či hudebně-dramatické dílo, je v tom nějaká politika, přesněji vzpomínky na dobu minulou.

Není to tak dávno, co se tu hrála Rudá Marie, krátká poťouchlá zpěvohra Jana Kučery na motivy seriálu Jiřího Lábuse a Oldřicha Kaisera Tlučhořovi, v němž se bývalí komunisté (indiáni, Komančové) předváděli v podobě jakéhosi podzemního panelákového hnutí. Dokonalé převrácení undergroundu v Národním divadle. Nejnověji se na Nové scéně převrací Stalinův pomník na Letné, smutný osud sochaře Otakara Švece, ale hlavně pozdější vztah společnosti k žulovým mementům a symbolům ideologie. A opět jsou na jevišti jacísi indiáni, kteří naznačují nejen „komančskou" minulost celé této republiky (proslulý Komanč v nás), ale i věčnou touhu lidstva po lepším, komunitně prožívaném světě.

Taky opera Jiřího Kadeřábka, nazvaná Žádný člověk, v libretu intenzivně pracuje se Stalinovými citáty. Ostatně jeden z nich − velmi slavný − dal i „opeře" název: „Největší problém je člověk. Žádný člověk, žádný problém." Vylikvidovat! Jenže lidé zůstávají, sledujeme skrze Kadeřábkovu hudbu jeho polemiku se Stalinem, takže zůstává i problém: čím tuhle kategorii naplnit a kdo to ten „člověk" je, když ho kromě stalinských čistek a ideologie odstřelilo i moderní poststrukturalistické myšlení, které v kategorii Člověka vidí jen přechodnou fázi na cestě jinam (Nietzsche by mluvil o „nadčlověku", ale to se dnes vzhledem k historickému zneužití nacisty pochopitelně zakazuje). A hlavně: když ho „přirozený primitiv" v nás neustále znovu a znovu žene zpátky (nebo dopředu) k utopii lepšího světa. „Bratři a sestry..." − zní po odstřelení Stalinovy hlavy prostorem Nové scény a bude znít znovu a zas.

Třetí část Kadeřábkovy opery, v níž se zjevují zmiňovaní víceznační indiáni recitující Stalinovy „moudrosti" o jazyku, individuu a kolektivu, se jmenuje Přízraky. Podivné bytosti mezi životem a smrtí (jakési pseudobytí, fantazma), jak to ve své knize Marxova strašidla (či přízraky) už pár let po pádu Berlínské zdi vykreslil filozof Jacques Derrida. Každá minulost se nám vrací v podobě přízraku, který nás jako kralevice Hamleta duch jeho mrtvého otce vyzývá, abychom s ním mluvili. A když to neděláme, naznačuje nejen Kadeřábkova, ale i citovaná Kučerova hra, přízraky se mění ve strašidla, která se umějí chopit vlády, neboť chytře pracují s podvědomou touhou „lidských primitivů" po lepším životě.

Porevoluční operní svět v Česku zná ještě jiný způsob, jak s přízraky minulosti mluvit (metodu rekonstrukce či zpřítomnění, kterou šel Aleš Březina v A zítra se bude... nebo v Toufarovi, necháme stranou). V Kadeřábkově kuse je jen podprahově, ale v Kučerově Rudé Marii je ho požehnaně. Jde o zesměšnění a ironizaci. Přízraky nás neděsí, jakmile jim nasadíme masku směšnosti, kterou ovšem v kontextu nového světa nosí tak nějak samy o sobě. Jsou směšné svou nemístností. Smích osvobozuje, zbavuje tíhy, jak mimo jiné ukazuje i tvůrčí dvojice Nekvasil−Dvořák ve ztvárnění Orffovy jednoaktovky Měsíc v Národním divadle, která se aktualizuje odkazem na nostalgicky směšnou kulturu NDR (trabanty, vlasy, široké nohavice, svetry, Sandmann, Ein Kessel Buntes...).

Jenže každý takový smích skrývá bytostnou ambivalenci. Nese v sobě smích Boha, o kterém tak často píše Milan Kundera, smích, který se nám vrací jako ozvěna snahy pro jednou se vypořádat s přízrakem, se strašidlem dějin. A tak, až se s Kučerou a Nekvasilem do sytosti zasměje, vrátí se nám nenápadná hrůza Kadeřábkova Žádného člověka. Komanči jsou z vnějšího pohledu dávno pryč, ale myšlenky a proudy zůstávají všude uvnitř, všude, kam se do sebe, do společnosti podíváš. Operní (hudebně-dramatické) umění tento paradox dokáže vyslovit bez nadbytečnosti slov − stručně, jasně, intenzivně. A dává nám prožít možnost, kterou jsme naivně a trochu předčasně vyloučili: dává nám prožít způsoby, jimiž se přízrak mění ve strašidlo.

Psáno pro Hospodářské noviny