Z přízraku strašidlo

5. duben 2017

Těžko říct, jestli je to náhoda, nebo ne, ale jakmile se na pražské Nové scéně objeví původní česká opera či hudebně-dramatické dílo, je v tom nějaká politika, přesněji vzpomínky na dobu minulou.

Není to tak dávno, co se tu hrála Rudá Marie, krátká poťouchlá zpěvohra Jana Kučery na motivy seriálu Jiřího Lábuse a Oldřicha Kaisera Tlučhořovi, v němž se bývalí komunisté (indiáni, Komančové) předváděli v podobě jakéhosi podzemního panelákového hnutí. Dokonalé převrácení undergroundu v Národním divadle. Nejnověji se na Nové scéně převrací Stalinův pomník na Letné, smutný osud sochaře Otakara Švece, ale hlavně pozdější vztah společnosti k žulovým mementům a symbolům ideologie. A opět jsou na jevišti jacísi indiáni, kteří naznačují nejen „komančskou" minulost celé této republiky (proslulý Komanč v nás), ale i věčnou touhu lidstva po lepším, komunitně prožívaném světě.

Taky opera Jiřího Kadeřábka, nazvaná Žádný člověk, v libretu intenzivně pracuje se Stalinovými citáty. Ostatně jeden z nich − velmi slavný − dal i „opeře" název: „Největší problém je člověk. Žádný člověk, žádný problém." Vylikvidovat! Jenže lidé zůstávají, sledujeme skrze Kadeřábkovu hudbu jeho polemiku se Stalinem, takže zůstává i problém: čím tuhle kategorii naplnit a kdo to ten „člověk" je, když ho kromě stalinských čistek a ideologie odstřelilo i moderní poststrukturalistické myšlení, které v kategorii Člověka vidí jen přechodnou fázi na cestě jinam (Nietzsche by mluvil o „nadčlověku", ale to se dnes vzhledem k historickému zneužití nacisty pochopitelně zakazuje). A hlavně: když ho „přirozený primitiv" v nás neustále znovu a znovu žene zpátky (nebo dopředu) k utopii lepšího světa. „Bratři a sestry..." − zní po odstřelení Stalinovy hlavy prostorem Nové scény a bude znít znovu a zas.

Třetí část Kadeřábkovy opery, v níž se zjevují zmiňovaní víceznační indiáni recitující Stalinovy „moudrosti" o jazyku, individuu a kolektivu, se jmenuje Přízraky. Podivné bytosti mezi životem a smrtí (jakési pseudobytí, fantazma), jak to ve své knize Marxova strašidla (či přízraky) už pár let po pádu Berlínské zdi vykreslil filozof Jacques Derrida. Každá minulost se nám vrací v podobě přízraku, který nás jako kralevice Hamleta duch jeho mrtvého otce vyzývá, abychom s ním mluvili. A když to neděláme, naznačuje nejen Kadeřábkova, ale i citovaná Kučerova hra, přízraky se mění ve strašidla, která se umějí chopit vlády, neboť chytře pracují s podvědomou touhou „lidských primitivů" po lepším životě.

Porevoluční operní svět v Česku zná ještě jiný způsob, jak s přízraky minulosti mluvit (metodu rekonstrukce či zpřítomnění, kterou šel Aleš Březina v A zítra se bude... nebo v Toufarovi, necháme stranou). V Kadeřábkově kuse je jen podprahově, ale v Kučerově Rudé Marii je ho požehnaně. Jde o zesměšnění a ironizaci. Přízraky nás neděsí, jakmile jim nasadíme masku směšnosti, kterou ovšem v kontextu nového světa nosí tak nějak samy o sobě. Jsou směšné svou nemístností. Smích osvobozuje, zbavuje tíhy, jak mimo jiné ukazuje i tvůrčí dvojice Nekvasil−Dvořák ve ztvárnění Orffovy jednoaktovky Měsíc v Národním divadle, která se aktualizuje odkazem na nostalgicky směšnou kulturu NDR (trabanty, vlasy, široké nohavice, svetry, Sandmann, Ein Kessel Buntes...).

Jenže každý takový smích skrývá bytostnou ambivalenci. Nese v sobě smích Boha, o kterém tak často píše Milan Kundera, smích, který se nám vrací jako ozvěna snahy pro jednou se vypořádat s přízrakem, se strašidlem dějin. A tak, až se s Kučerou a Nekvasilem do sytosti zasměje, vrátí se nám nenápadná hrůza Kadeřábkova Žádného člověka. Komanči jsou z vnějšího pohledu dávno pryč, ale myšlenky a proudy zůstávají všude uvnitř, všude, kam se do sebe, do společnosti podíváš. Operní (hudebně-dramatické) umění tento paradox dokáže vyslovit bez nadbytečnosti slov − stručně, jasně, intenzivně. A dává nám prožít možnost, kterou jsme naivně a trochu předčasně vyloučili: dává nám prožít způsoby, jimiž se přízrak mění ve strašidlo.

Psáno pro Hospodářské noviny

autor: Petr Fischer

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

Karel Klostermann Ze světa lesních samot

Ze světa lesních samot

Koupit

Román klasika české literatury zobrazuje dramatické změny poměrů na česko-bavorském pomezí v posledním čtvrtletí 19. století, kdy ustálený životní řád "světa lesních samot" narušila živelná katastrofa.