William Shakespeare: Titus Andronicus

Příběh římského vojevůdce, který obětuje Římu své ambice i syny a slepou poslušností rozpoutá kolotoč násilí, na něž nakonec sám doplatí, je do historických kulis pouze zasazen. Ve skutečnosti otázka zneužití moci stejně jako téma zločinu a pomsty nepřestávají inscenátory vybízet k stále novým odpovědím. V Dlouhé si vybrali šílenství světa, který zažil masakry, proti nimž shakespearovské násilí zcela bledne. Akcent je zde proto položen na zvýraznění groteskní roviny textu. Ta ovšem převažuje natolik, že se před diváky odehrává jakýsi fraškovitý grandgiňol na úrovni barvitého komiksu. Publikum se pak dobře baví i při scéně znásilňování Lavinie nebo smutečním Titově pochodu za plánovanou pomstou. Jistě, je to bizarní obraz - zmrzačená, němá Lavinie kráčející s otcovou rukou v zubech, ale je to obraz především groteskně mrazivý; a tahle poloha v inscenaci téměř zcela chybí. Masové hroby, holocaust, vraždění ve Rwandě, to jsou hrůzy naší moderní společnosti, o to strašnější, že se stávají její běžnou součástí. Co je proti nim tragédie jedné rodiny, ale ani ta by se neměla bagatelizovat. A právě k tomu někdy inscenace - snad i nechtěně - směřuje. Ostatně ani Titus Andronicus není jen osobní tragédie jednoho otce, ale nehraje se zde o službu zemi a lidu, ale o to, kdo urve moc a vavřínový věnec.Císař Saturninus Jana Vondráčka je sice psychicky narušený jedinec, což herec ještě naddimenzovanými reakcemi posiluje, ale je otázka, jaký bude Lucius. Tento syn Tita Andronika je totiž Tomášem Turkem interpretován tak nevýrazně, že to ve chvíli, kdy se aktivně chopí vlády, vypadá spíše jako náhlé hnutí mysli. Že by ve všem všudy nástupce paranoidního Saturnina , i když tomu předtím nic nenasvědčovalo ?

Nedůslednosti ve výkladu se odrážejí v hereckých výkonech a ty zase zpětně problematizují koncepci. Vášnivá a fanatická Tamora Heleny Dvořákové předvede srdceryvný výstup ve chvíli, kdy má být obětován jeden z jejích synů. Když se tak stane, nedá se z hereččiny mimiky vyčíst žádná reakce. Ve vrcholném výstupu, kdy spolu se syny obluzuje zdánlivě pomateného Andronika, pak nezachrání ani kreacemi dominy kombinované s podsvětní ďáblicí. Pokud se právě o této Shakespearově tragédii předpokládá, že na ni měl velký vliv Seneca, pak srovnání, které Divadlo v Dlouhé nabízí právě s jeho Faidrou, rozhodně nevyznívá ve prospěch nové premiéry. I přes svou zaslepenost a rigidnost si postupně nakloní publikum Bořivoj Navrátil v titulní roli. Přestože pomstu nelze stupňovat donekonečna a ti, kdo se dali na její cestu, se stávají jejími oběťmi, Andronicus přece jen reprezentuje nějaký řád a hodnoty. Zoufale se mýlí i pošetile se snaží vykoupit své viny. Navrátil je nejsilnější ve scénách vyhraněně emocionálních včetně rituální - spíše popravy než vraždy- Tamořiných synů a slavnostní hostiny, kdy jejich matce podává pokrm z jejich těl. Nepochopitelné je ovšem obsazení Martina Matejky do role zlodušského černocha Aarona. Animálnost a zlovolná energie z tohoto podřadného folklorního rapera opravdu netryská. Snad chtěl režisér potlačit intrikánskou rovinu této postavy a podtrhnout téma rasové netolerance, ale to je příliš spekulativní. V každém případě právě Matejka uzavírající celou inscenaci slovy o všepřetrvávající zášti není schopen udělat za inscenací tečku.

Pozoruhodnou autorskou variaci Botho Strausse na Tita Andronika v provedení Berliner Ensemblu, kterou bylo možné vidět na festivalu německého divadla, označil sám Rajmont za příliš zpolitizovanou a naturalistickou. Titus Andronicus v Dlouhé však jen dokazuje, o kolik německé divadlo to naše předběhlo.