Vytrvalý princ v režii Štěpána Pácla – recenze

2. říjen 2012
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02732993.jpeg

El Principe Constante, čili Vytrvalý princ, je dalším klasickým kouskem, s nímž se po Ibsenově Brandovi rozhodl poměřit soubor Masopust.

Inscenovat hru, silně poznamenanou dobovými náboženskými názory, a navíc ve verších, je skutečnou výzvou a vyžaduje invenční zpracování, které však nemusí diváci jednoznačně přijmout. Už samotný text (výtečně přebásněný Vladimírem Mikešem) v sobě skrývá nejedno úskalí – jak množstvím rétorického, symbolicky zaměřeného textu, tak i ústřední postavou infanta Fernanda, který se dobrovolně stane mučedníkem ve jménu křesťanské víry. Podle dobového myšlení je hrdinou jednoznačně kladným, zatímco ostatní, podléhající citům a osobním ambicím, se tak dostávají do pozice postav doplňkových a více či méně záporných.

Základní příběh mapuje boj mezi pohanskými Maury a portugalskými křesťany o město Ceuta. V boji (znázorněném svižnou bezkontaktní choreografií, v níž zástupci obou stran střídavě narážejí na zadní trakt scény) vítězí Maurové, Fernando se stává rukojmím, a má být vyměněn za nadvládu nad městem Ceuta. Fernando to odmítne, rozhodne se pro osobní oběť, a navzdory pokusům obou stran setrvává ve svém mučednictví. Až po jeho smrti se štěstí obrací a veškerá maurská elita je zlikvidována.

Příběh se v interpretaci režiséra Štěpána Pácla posunuje do obecnější roviny, zobrazuje fungování politického systému, ale i postavení jednotlivců v něm, a navíc je i filozofickou existenciální esejí na téma životních hodnot. Rámec pro univerzální příběh (pouze s nezbytným odkazem k dobovým reáliím) vytváří minimalistická scéna Andreje Ďuríka, která si vystačí s jednoduchými překližkovitými plochami v přírodní barvě, jež zaplňují nejen zadní trakt, ale i dvě horizontální úrovně prázdného jeviště. Velká vana v popředí scény, jejíž funkce se proměňuje (je korábem portugalských dobyvatelů, ale také mučicím nástrojem).

Kouzlo proměn obstarává úsporný světelný design a symbolické artefakty (výraznou roli tu hraje písek a voda, příp. igelit, které jsou originálně využity jako mučící nástroje). Atributem zajatců jsou bílé pytlíky, které si nasazují na hlavu (což evokuje hrozivé snímky ze současných válečných konfliktů).

V kostýmech zvolila Tereza Beranová černobílou kombinaci. Oblečení postav je nadčasově formální, jak u pánských košilí a obleků, tak i u jednoduchých černých šatů ženské postavy, jediným zpestřením je barevný, ošuntělý oděv sluhy).

Atmosféru scény dokresluje hudba Jakuba Kudláče, v níž se proplétají melodické motivy s výraznými skřípavými zvuky. Výprava se tak stává střízlivým doplňkem herecké akce, která je dominující.

Jednotliví herci vytvářejí přesné charakteristiky lidských typů, jejichž chvílemi nezbytně rétorický básnický projev je doprovázen výraznými zvukovými a pohybovými prvky. Nejvýraznější postavou je Fernando Miloslava Königa, který však překvapivě nepůsobí jednoznačně kladně. Zpočátku působí jako sebevědomý příslušník zlaté mládeže a jeho chování je přinejmenším ambivalentní. Jeho čin oběti v tomto kontextu působí zpočátku spíše jako klukovské furiantství, provokativní revolta proti zavedeným pravidlům, nežli jako promyšlená akce. Teprve postupně utrpením zmoudří, stává se zvnitřnělým a pokorným.

Jeho sluha (Jiří Panzner) je příkladem malého človíčka, který netouží po hrdinství, snaží se vyhýbat problémům, a přesto ho kolotoč událostí semele. Maurský král (Radovan Klučka) je pragmatik, který podřizuje své jednání politice výhodné pro stát. Nejlidštěji tak nakonec působí postava Maura Mulaye (Patrik Děrgel), možná trochu naivního, nicméně čestného a citlivého člověka, u něhož je rozpor mezi povinností vůči králi, závazku k protivníkovi, který mu daroval život a láskou ke královské dceři Fénix (Pavla Beretová).

Poměrně složitou síť symbolicky laděných scén možná mnozí diváci nepřijmou, nicméně přesné energií nabité výkony jednotlivců a originální divadelnost celého kousku řadí inscenaci k nadprůměru toho, co lze v dnešním českém divadle vidět.

autor: Jana Soprová
Spustit audio