Výstava Jana Merty dokazuje, že malování může člověka skutečně zachránit

2. listopad 2016
03736258.jpeg

Galerie hlavního města Prahy otevřela ve svých prostorách v Městské knihovně výstavu s názvem Galerie a s podtitulem Lukáš Jasanský a Martin Polák uvádějí Jana Mertu. Site specific projekt představuje po vizuální i obsahové stránce obsáhlý a mimořádně konzistentní soubor maleb rozšířený o drobné kresby, sochy a instalace.

Čtyřiašedesátiletý malíř Jan Merta patří k představitelům takzvané nové malby generace osmdesátých let. Narodil se v roce 1952 v Šumperku, dětství prožil v Liberci, po studiu na Střední odborné škole výtvarné v Praze v 70. letech minulého století prošel řadou různých zaměstnání a teprve v roce 1981 začal studovat malbu na Akademii výtvarných umění v Praze.

Ve svých obrazech si vytváří vlastní osobitou ikonografii, jejíž místy zvětšené fragmenty reality vytvářejí ve vyprázdněném prostoru obrazu několik významových rovin autorovy paměti. Se zcela novými i staršími obrazy, kresbami, ale i s objekty a instalacemi Jana Merty se můžeme setkat na včera zahájené výstavě s poněkud komplikovaným názvem. Nedílnou součástí instalace je totiž Mertova místopisná „biografie“ v podobě souboru černobílých fotografií, který vytvořili autorovi osobní i tvůrčí přátelé, fotografové Lukáš Jasanský a Martin Polák. Spoluautorkou koncepce je manželka Jana Merty Lenka Mertová, o své roli říká: „Žijeme spolu, pracujeme a o obrazech mluvíme už třicet let a už i na předchozích výstavách jsem nějakým způsobem spolupracovala. Ale tentokrát se to sešlo s tím, že manžel procházel těžkou a dlouhou tvůrčí krizí a ve chvíli, kdy už se na výstavě muselo začít pracovat, tak on opravdu nevěděl, nemaloval a svým způsobem se o to ani nezajímal, i když trval na tom, že výstava bude. Takže nezbývalo, než se do toho dát…“

K výstavě vychází doprovodný katalog s reprodukcemi vystavených děl, výběrem fotografií z cyklu „Jan Merta“ od fotografů Lukáše Jasanského a Martina Poláka a s fotografiemi z výstavy. Textovou část tvoří rozhovor Jana Merty s historičkou umění Hanou Larvovou a dále texty profesora Oldřicha Krále, Lenky Mertové, Martina Dostála a Pavla Vančáta.

„Já jsem ji chtěl zrušit,“ vstupuje do hovoru Jan Merta. „Já jsem říkal, že pokud se nějaká situace neotevře, pokud něco nepřijde, tak ji musím zrušit, protože pak by k ní vlastně nebyl důvod.“

„Ale já jsem si bez problémů na jeho obrazy a na takovouto galerii troufla, protože to nějak znám,“ pokračuje Lenka Mertová. „Věděla jsem, co s tím a měla jsem nějaký plán b i c vypracovaný. A nakonec se Honza rozmaloval, vložil se do toho, souhlasil s tím, co jsem navrhla a krásně to dotáhl téměř do konce.“

Jak se umělec dostává z krize?„Čas od času se to stane,“ podotýká Jan Merta, „možná jsem na tom ještě o trochu hůř, protože mám nějakou větší citlivost, takže za to musím víc zaplatit. A byla to krize nejen umělecká, ale i osobní. A dostal jsem se z toho tak, že jsem si zpíval a cvičil. Ale hlavně jsem to zkoušel. Manželka sice říkala, že jsem nemaloval, což je skoro pravda, protože jsem maloval málo, ale pořád jsem to zkoušel. A skutečně v tomhle momentu je malování něco, co může člověka skutečně zachránit.“

03736259.jpeg

Obrazovou plochu s neobvyklou prostorovou konstrukcí zobrazovaného tématu přetváří v meditativní projekci prožitých událostíŽe byl proces překonání tvůrčí krize v případě Jana Merty úspěšný, potvrzují slova kurátorky Hany Larvové v anonci výstavy: „Na aktuální výstavě v prostorách Městské knihovny představuje Merta po vizuální i obsahové stránce obsáhlý a mimořádně konzistentní soubor maleb, který tentokráte rozšiřuje o drobné kresby, sochy a instalace. Povahu svých děl v průběhu let nezměnil, pouze některá témata rozšířil nebo doslovil. Určujícím pro jejich volbu vždy byl a stále je svérázný vztah k vlastnímu procesu malby.

Vytváří si osobní ikonografii, jejíž místy zvětšené fragmenty reality představují v jinak vyprázdněném prostoru několik významových rovin autorovy paměti. Každý obraz vzniká z nutnosti sdělení – proto má každý zásadní důvod svého vzniku. Zdánlivou úspornost malířského výrazu vyvažuje maximální koncentrovanost obsahu. To vše platí i pro ostatní média, která autor s malbou obsahově propojuje.“