Výpravný balet Oněgin Johna Cranka se vrací do Národního divadla

Balet Oněgin, Národní divadlo
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Balet Oněgin, Národní divadlo

Dramatické a výpravné balety čerpající svůj námět z literárních děl jsou jistým fenoménem 60. a 70. let minulého století. K nim patří i balet Oněgin Johna Cranka, který se teď vrací na scénu Národního divadla v Praze. Přečtěte si rozhovor s choreoložkou Jane Bourne, která na vzniku pražské inscenace spolupracovala a je zodpovědná za správné nastudování díla. 

Výpravné balety Johna Cranka, ve kterých čerpal náměty z literárních děl – jako je Zkrocení zlé ženy, Romeo a Julie a především tedy Oněgin – uvádějí baletní soubory po celém světě. Diváci obdivují způsob, jakým dokážou vyprávět příběh, a pro interprety skýtají výjimečné taneční příležitosti. Jaké je postavení baletu Oněgin v kontextu Crankova díla?

Je zřejmé, že Oněgin patří v současné době k nejoblíbenějším Crankovým baletům. Je řada světových baletních souborů, které chtějí mít tento titul na repertoáru. Z čehož mám přirozeně radost, protože zrovna Oněgin si zaslouží, aby byl diváky opakovaně spatřován a tanečníky tančen. Zvláště pro tanečníky je tento titul obrovskou výzvou, hlavně proto, že vyžaduje nejen precizní taneční techniku, ale také schopnost vykreslit charaktery jednotlivých postav.

John Cranko dokončil balet Oněgin v roce 1965. V té době nebyli tanečníci na takové technické úrovni, na jaké jsou dnes. A i přesto dnes mnozí tanečnici shledávají Crankovu choreografii v Oněginovi náročnou.

 

V čem konkrétně je tento balet pro tanečníky náročný?

K nejnáročnějším patří pasáže pas de deux Tatiany a Oněgina a také Tatiany a Gremina, jejího manžela. Co se týče sólových partů, tak složité je kupříkladu sólo Oněgina, ve kterém se blíže seznamujeme s jeho charakterem. Neřekla bych, že je pro tanečníky náročné se tento balet naučit, ale spíše danou taneční techniku správně provést. Velkou výzvou jsou pro interprety také vysoké zvedáčky, které měl John Cranko v oblibě.

Vrátím-li se k hereckému prožitku, na který už jste narazila, řekla byste, že v tomto směru je největší pozornost soustředěna právě na postavu Oněgina?

Pro mě je Oněgin jednoznačně postavou číslo jedna tohoto baletu. Řada lidí by vám možná řekla, že pro ně je ústřední postavou Tatiana. Ale dle mého názoru to musí být Oněgin, protože ten příběh je o něm! On je v něm protagonistou. On je ten, který zabije v souboji svého přítele. Je to on, který dělá všechny chyby, jako třeba tu, že nepřijme srdce Tatiany, i když mu ho ona sama upřímně nabízí. Vše se točí kolem Oněgina a to je v podstatě i to, co tato postava miluje, tedy když je pozornost soustředěna právě na ni.

Když je řeč o Oněginovi, jak byste charakterizovala proměnu jeho charakteru?

Oněgin je arogantní a do sebe zahleděný muž. Očekává, že se vše musí dít v jeho prospěch. Má pocit, že si cokoliv může pořídit za peníze, které zdědil. Neustále se zmítá v touze po něčem výjimečném, přičemž sám nedokáže pojmenovat, co to má být. Přitom to má přímo před sebou. To si ale uvědomí až příliš pozdě. Což je moment, ve kterém dochází k určité proměně jeho charakteru. 

O hudební aranžmá baletu se postaral Kurt-Heinz Stolze. Jakou atmosféru hudba podle vás navozuj a jak samotné taneční dílo svým charakterem podporuje?

Kurt-Heinz Stolze z několika různých kompozic Petra Iljiče Čajkovského sestavil novou baletní partituru. Je nutné říci, že nemá nic společného s Čajkovského operou Evžen Oněgin. Podle mě není pro tanečníky náročné tuto hudbu následovat a vcítit se do ní.

A kdybyste měla jedním slovem pospat Crankova Oněgina?

Neobyčejný. Unikátní. Mimořádný. Neznám žádný jiný balet, ve kterém by byl tak mnohovrstevnatý příběh řečen s takovou přímostí a silou. Navíc je srozumitelný všem, i těm, kteří na balet obyčejně nechodí nebo mají pocit, že mu nerozumí.