Výběr z denního tisku, 20. května

20. květen 2013

Připravil Petr Gojda.

V kinech se objeví nový film od Pedra Almodóvara. Rozkoš v oblacích je v hodnocení Mirky Spáčilové opravdu nevinná rozkoš, od mrazivě bizarních dramat si tu španělský režisér prý dovolil oddechový úkrok k čisté legraci pro vlastní potěšení. Děj filmu se odehrává na palubě letadla, které kvůli poruše nouzově přistává. Obyčejná modelová hra ožívá výstředními figurkami od věštkyně toužící po ztrátě pannenství, přes letitou pornohvězdu až k mužské posádce ve spleti homosexuálních vztahů. Už od úvodních titulků razí Almodóvar jasnou stylizaci hravosti, ztřeštěnosti a nevázanosti a čím blíže k osudové chvíli, tím nevázanější je loučení se životem. Alkohol, drogy i erotické běsnění drží film v operetní nadsázce. Mirka Spáčilová hodnotí 70 procenty.

Španělské téma najdeme také v Právu. V pražském Institutu Cervantes vystavují vedle sebe fotografické portréty Katalánec Leopoldo Pomés a filmař Carlos Saura. Pojetí expozice je koncipováno jako pomyslný duel svou výrazných osobností, jejichž vidění skutečnosti přetavila originalita umělecké fantazie. Pojetí obou se liší, oba ale podávají svět jako místo výtvarně i dějově zajímavé. Leopoldo Pomés chápe tvorbu jako skutečný fotograf: popisuje své modely, má velký cit pro emocionalitu tváře a architekturu těla. Carlos Saura naproti tomu jako by své snímky vnitřně režíroval. Snaží se proniknout hluboko do modelu a jeho situace. Smutné oči Geraldine Chaplin nebo výrazné gesto Luise Buñuela jsou vodítkem do jejich nitra. Jan Šída hodnotí v dnešním Právu dvojí výstavu 80 procenty.

Do Prahy se vrátil Joe Cocker, jeho koncert hodnotí také Mladá fronta Dnes. O žádnou show nešlo, celá scéna se soustředila hlavně na muziku, která byla prý takřka bezchybná. Oproti minulému Cockerovu pražskému vystoupení, byli tentokrát všichni diváci usazeni, což podpořilo atmosféru. Některé skladby zazněly v jazzovém nádechu a na závěrečné písně se vstávalo ze židlí. 90 procent.

Lidové noviny píšou, že si v Praze slavný zpěvák vystačil s málem: dechovou sekci zúžil na jediného muže, veškerý bigbít obstaral skvělý kytarista Gene Black a show měla místy ostrý říz a místy šlo o jen dobrý popík.

V Právu píšou, že Praha má zpěváka Joe Cockera ráda. Devadesátiminutový koncert byl prý gejzírem poctivé šťavnaté muziky a vadou na kráse byl jen tradičně nevalný zvuk O2 Areny, která spolehlivě spolyká výšky a návdavkem se odmění nežádoucí ozvěnou za každou ranou na bubny.

60 procent dostalo v Mladé frontě nové album saxofonisty Joshui Redmana, jehož celoživotní dráha balancuje mezi tradicí a experimentem. Nové album Walking the Shadows se řadí k té tradiční tvorbě a podle recenzenta od začátku do konce hladí po srsti a jakoby vytvářelo atmosféru k odpolední kávě. V mnoha okamžicích má posluchač sice pocit dotyku až jakési „absolutní krásy“, ale jinak jsou skladby až příliš přeslazené či retro, jako by je hrály obyčejné barové kapely. Od umělce Redmanova kalibru prý máme právo čekat víc.

Na Wiener Festwochen uvedl Christopher Marthaler hru Poslední dny – Předvečer, kterou nastudoval v historickém zasedacím sále rakouského parlamentu. Svou poetiku hořkosměšné trapnosti už dovedl režisér k dokonalosti a stále se vyznačuje gejzírem nápadů. Do parlamentu kdosi přivede uklízečky, instruuje je a odejde, uklízečky si porovnají křečové žíly, popovídají a pak se promění v poslankyně a začnou zasedat. Inscenace je montáží vesměs autentických textů proslovených politiky s hudbou židovských skladatelů, kteří byli deportováni nacisty nebo zavražděni v koncentračních táborech. V mrazivých souvislostech se tu režisérovi skvěle daří propojovat minulost s přítomností, habsburskou monarchii a její národy s dnešním Rakouskem a Evropskou unií. Jana Machalická o inscenaci píše v Lidových novinách.

autor: Petr Gojda
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.