Výběr z denního tisku, 19. září

Štěstí, zdraví, děti, peníze a svobodu. To je jeden z titulků dnešní Mladé fronty, kde Mirka Spáčilová hodnotí dokument Největší přání. Pokračování Olgy Špátové na slavném projektu jejího otce je prý trumf – protože má k dispozici výjimečný materiál z let 1964 a 1989, a zároveň sebevražda, protože se pochopitelně vystavuje srovnání s Janem Špátou. V základu dokumentu stojí zdánlivě banální anketa: Jaké je tvoje největší přání? A Špátová se ptala generace vyrůstající už v novém režimu. Průzkum zjistil, že přesto se lidské sny příliš nezměnily. Na rozdíl od svého otce, který se snažil točit to „nejobyčejnější“, si Špátová trochu usnadňuje práci záměrnou volbou krajních sociálních prostředí, aktivistů atp. „Někdy film sází na módní vlny včetně útěků z měst nebo až příliš zjevně káže: Hleďte, jak málo stačí ke štěstí slepým, nemocným, umírajícím. Jindy však mistrně objeví onu vzácnou obyčejnost v jedinečnosti – třeba u vesele nezdolné těhotné kominice.“ Spáčilová hodnotí 70 procenty.

60 procent si v Mladé frontě vysloužila inscenace Calderónova Vytrvalého prince společnosti Masopust se Štěpánem Páclem v čele. Z portrétu své barokní doby se stal moderní kus s minimalistickou scénou a současnými kostýmy. Nejde tu o razantní aktualizaci, ale hledání motivů, které drama přibližují současnosti: Pácl využívá obrazy dnešních pouštních válek jako např. pytle přes hlavu pro zajatce. Sám princ není jednoznačná postava, možná fanatik, ale spíš vzdorovitý individualista. „Bohužel premiéra byla herecky nevyrovnaná. (...) Páclova inscenace nakusuje mnohé motivy, ale pak je nechává stranou. (...) Rozhodně jde o velmi poctivý pokus vyrovnat se s klasikou, která se dnešku spíše vzpírá,“ uzavírá Kateřina Kočičková.

Snaživky a Charakter, tak se jmenují dvě knihy, kterými dal Jiří Šimáček najevo několik věcí. Že umí psát a dokáže napsat leccos zajímavého, co má nápad, ostrost, vtip a kritičnost. Uvádí rozhovor se spisovatelem v Lidových novinách Jiří Peňás. Otázky jsou po individuální cestě k psaní, životopisu, uměleckém sdružení Střežený Parnass, románech a tvorbě vůbec. Šimáček tak říká, že se k umění dostal, protože v jeho mládí vypadalo jako jediná možnost seberealizace – ve smyslu Lautremontova proroctví „Umění budou dělat všichni“ – a že v té pubertě asi zastydl. Životopis ale autorovi prý nepomáhá, knížky mluví za sebe.Střežený Parnass, sdružení vzniklé roku 2000, se zabývalo tvorbou tzv. poetické situace. Spolu s např. operou vznikalo cosi jako esej o opeře: nejen samotné představení, ale i návody k pochopení, rozpaky pěvců a reakce kritiků. „Neštítím se absolutně žádného postupu a rozhodně netrvám na nějaké žánrové čistotě,“ shrnuje svůj přístup k tvorbě Šimáček.

Literární rozhovor spojený s recenzí najdete také v Právu. Klára Kolářová tu hodnotí bestseller Jonase Jonassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel.Hlavní postava románu je takovým švédským Forrestem Gumpem. Oba spojuje nezáludnost a obdivuhodná schopnost být všude tam, kde se něco děje. A skutečně se Allan připlete k několika zlomovým událostem 20.století a potká se např. s Mao Ce-tungem nebo s Trumanem. Těžko lze ale knihu brát jako výpověď o pohnutém století – autor staví historické postavy do lichotivého, humorného světla. Američtí státníci, evropští komunisté i frankisté vypadají jako parta neškodných strýců. „Jonasson ve své práci skládá hold moci fabulace a světové století je mu prostorným jevištěm, na němž předvádí různé divácky oblíbené typy,“ píše Kolářová a hodnotí 70 procenty. Jonasson v rozhovoru pak říká, že ho ovlivnil Švejk.

Velký rozhovor najdou posluchači také v Hospodářských novinách – a to s odstupujícím ředitelem Moravské galerie Markem Pokorným. Odchází po devíti letech z čela instituce dobrovolně a zároveň se účastní výběrového řízení na post šéfa Galerie Hlavního města Prahy. Na otázku proč, odpovídá, že v galerii končí cyklus a musí logicky začít nový – a že dalších pět let už by galerii vést nemohl. Za své úspěchy Pokorný považuje pozvednutí značky Moravské galerie a návrat Bienále grafického designu na výsluní pozornosti.To, že se účastní výběrového řízení, je prý shoda okolností a když post ředitele pražské galerie nezíská, bude působit jako nezávislý poradce pro muzea.Když má srovnat umělecké prostředí Prahy a Brna, odpovídá Pokorný, že zahraniční umělec přijede raději vystavovat do Brna, protože jsou tu nastavené profesionálnější podmínky – autor jasně ví, do jakého kontextu míří, Brno je menší a intimnější a je tu tak větší prostor pro práci.