Výběr z denního tisku, 15. října

V pátek zemřel ve věku devětaosmdesáti let nestor českého animovaného filmu, režisér a scénárista Břetislav Pojar.Což je pochopitelně hlavní téma dnešních kulturních stran novin – všude se dočteme také slavnou větu „Pojďte pane, budeme si hrát“ ze snad nejznámějšího Pojarova díla. Spolu s Jiřím Trnkou zakládal studio Bratři v triku, v němž patřil k předním animátorům – ostatně jako jeden z hlavních animátorů spolupracoval na všech Trnkových filmech až po Sen noci svatojanské z roku 1959 a Trnka pak také působil v Pojarových filmech jako výtvarník.V padesátých letech získává ceny v Cannes, Berlíně nebo v Annency, šedesátá léta pak znamenala především dekádu s medvědy u Kolína.Tvůrčí a posléze i pedagogická činnost na pražské FAMU se uzavřely až páteční smrtí režiséra a scénáristy – o všech se dočtete například v Hospodářských novinách nebo v Lidových novinách.

Motto tvorby Břetislava Pojara by mohlo být hledání nových technologických a žánrových možností animovaného filmu, které v posledních letech rozšířil i na počítačové technologie – „Vždycky je důležité, co se vám zrodí v hlavě, to je předpokladem úspěchu,“ prohlásil.Až do pozdního věku Břetislav Pojar pracoval, zúčastňoval se přehlídek animovaného filmu, potkával se s kolegy a zemřel uprostřed rozdělané práce.

„Dokončit Pojarovo dílo je povinnost“, píše se v Mladé frontě Dnes. Rozdělané práce byly celkem tři nové projekty: „kratičká Vánoční balada je naštěstí už v takové fázi, že se dá dotočit, podobně snad i rozpracovaný příběh O včelách a vosách,“ cituje Mladá fronta Michala Podhradského ze společnosti Animation people, který dodává: „Nejvíc mi ale leží na srdci Pojarova velmi osobní zpověď Moje 20. století“ – animovaný dokument, ve kterém chtěl Pojar propojit osobní a historickou rovinu v pohledu na éru jednoho velkého plýtvání – všemi zdroji včetně lidských životů.

Kdo by si chtěl připomenout Pojarovy filmy, najde jich na DVD jen pár, novější povídkové Fimfárum II nebo Autopohádky, jeho rané filmy v češtině jsou ale těžko k sehnání – souvisí to s privatizací Krátkého filmu. Práva jsou zablokována a finanční nároky jejich majitelů přílišné. Situace se prý změní až časem, až práva k využití starších děl přejdou pod Národní filmový archiv. Také to se dočtete v Mladé frontě.

O pátečním úmrtí Břetislava Pojara se dočtete i v dnešním Právu, kde jinak kulturní rubrika zcela chybí – ustoupila volbám a sportu.

V Lidových novinách – v jejich hudebním pondělí – najdete velký rozhovor s „vynilovým mágem“ Phillipem Jeckem. Ve čtvrtek se představí na Strunách podzimu jako součást souboru skladatele Gavina Bryarse při provedení skladby Potopení Titaniku.Jedním z impulzů pro nové nastudování Bryarsovy skladby bylo sté výročí události, z původního plánu – koncertovat na místech s Titanikem spojených – se koncertní turné rozrostlo.Phillip Jeck ve skladbě ztvárňuje vodní hladinu, do níž se noří lodní kapela hrající žalm Podzim a v Lidových novinách se dočtete způsob, jakým hudebník hraje – klávesami ovládá fragmenty z vinylů, „ Uprostřed klávesnice zní vzorek stejně jako na desce, čím dál se na klávesách pohybuji, tím je zvuk modifikovanější.“

V Lidových novinách píšou také o brněnské koprodukční premiéře Korngoldovy opery Zázrak Heliany. Helena Havlíková nejdřív představí autora a vyčerpávajícím způsobem také děj opery – příběh lásky a nelásky v totalitě.Trojici hlavních postav vytvořili v Brně sólisté, kteří zpívali v roce 2010 při kaiserslauternském provedení. Úctyhodný výkon podala jihoafrická sopranistka Sally du Randt v roli Heliany, despotickému vladaři typově odpovídal hutností hlasu i fyzickou rozložitostí barytonista Derrick Lawrence, jen tenorista Norbert Schmittberg v roli Cizince s tenorovým partem zápasil. „Heliana je příliš dlouhá a vyplatilo by se škrtat. (...) na našich jevištích se nezabydlí“, uzavírá Havlíková.

Jednu operní kritiku najdeme také v Mladé frontě. Věra Drápelová viděla Nápoj lásky v přenosu z Metropolitní opery. Nová inscenace nabrala oproti předchozí pár kilo nadváhy, chtělo by to více lehkosti a vtipu. Navíc proč dělat novou inscenaci, když oproti té předchozí s Lucianem Pavarottim se změnila jen podoba pitoresknosti pozadí.

Anna Netrebko v roli Adiny předvedla krásný sytý hlas, Mathew Polenzani zpíval perfektně a s působivou dynamikou, jen mu chybělo charisma a Mariusz Kwiecen coby Belcore roli přehrával a přezpívával. 70 procent.