Výběr z denního tisku, 10. října 2011

Mirka Spáčilová se v Mladé frontě zabývá novým seriálem HBO Terapie. Je prý klidný, tichý, soustředěný, komorní, inteligentní a neútočný. Česká verze přebírá původně izraelský půdorys i postavy z předlohy, obsazení pak prý představuje tuzemskou hereckou elitu v čele s Karlem Rodenem. Jeho psychoterapeut jako by prý občas žasl, co v křesle profesionála dělá, většinou jen naslouchá, usměrňuje hovor zdánlivě bezděčnými otázkami a koření situace kouzelnými reakcemi. Přes vypjaté scény si seriál podle Spáčilové drží vysoce kultivovaný ráz. Vysloužil si od ní 70 procent a Rodena by prý pozlatila. S hlavním dramaturgem a jedním z režisérů Terapie přináší velký rozhovor Hospodářské noviny. Petr Zelenka mluví nejenom o novém seriálu a o práci pro korporaci HBO, ale také o české televizní a filmové produkci, o stavu českého vkusu a o vlastních plánovaných projektech. Od původního seriálu se prý Terapie moc neodlišuje, jen tu a tam se přehodila posloupnost událostí v ději. K seriálu se Zelenka dostal také proto, že film je prý extrémně nevděčná oblast tvorby a je potřeba občas měnit medium. Divadelní hry se prý realizovat daří více. Přestože Zelenka už dva vlastní scénáře odložil, připravuje film o Mnichovu. HN také přináší recenzi Tomáše Seidla na novou monografii filmového historika Jiřího Horníčka zabývající se životem a dílem Gustava Machatého. Představuje prý osobnost režiséra filmů Erotikon, Ze soboty na neděli či Extase na pozadí dějin kinematografie a Horníčkovi se podařilo život i dílo jednoho z nejvýznamnějších režisérů české meziválečné kinematografie spojit s postupem utváření československého filmového průmyslu. Horníčkovu výtečnou studii v době, kdy jsou obchody zavaleny převážně kompilačními škváry nebo čtenářsky vstřícnými, ale obsahově plytkými životopisy, nemá prý smysl porovnávat s většinou jiných publikací o tuzemských filmových tvůrcích. Je jednou z mála, jež by sama pro tento typ knih měla být vzorem i měřítkem. Píše Seidl o třísetstránkové knize Gustav Machatý: Touha dělat film, kterou vydal Host. Také Lidové noviny přinášejí knižní recenzi. Vlastně dvourecenzi. Marta Švagrová se věnuje novým knihám pro děti. Konkrétně nejdřív knize Když je pěkné počasí dvojice Svěrák-Uhlíř, kterou obsahově rozebírá a přikládá mnohé citáty z písní, které jsou v knize doplněny i o noty. Druhá kniha je Jak daleko je slunce Ivana Klímy. Ta předpokládá diskuzi a je stavěna jako otázky a odpovědi vždy s příběhem, který objasňuje. Někdy odpoví přímo, jindy, podle povahy otázky, jednoznačnou odpověď dát nelze. Jednoduchý, ale bohatý jazyk a nápaditý styl, poutavé vyprávění s přesahem nutí děti přemýšlet i po četbě. Obě knihy prý počítají s dětskou inteligencí a invencí dospělých, kteří s malými čtou, píše Marta Švagrová. A nakonec z divadla. Jan Kerbr viděl a kritizuje Tartuffa v inscenaci Štěpána Pácla v Divadle na Vinohradech. Tu pociťuje jako studenou sprchu. Výtvarná drastičnost vyostřila Molierovu komedii do nelítostné satiry, přesto však inscenace vyznívá spíš konvenčně a nepřekvapivě. Narážky na právní stát prý doprovází melodie Kde domov můj na cemballo, a to pro Kerbra zavání tupou aktualizací.