Vladimír Merta „70“

28. leden 2016

S podtitulem „aneb v krásných dobách folku“ je uváděn jubilantův koncert, Vladimír Merta „70“, který je komponován na téma „Co o sobě ještě nevíme“. Uskuteční se 2. února v pražském Paláci Akropolis, a protože Vladimíru Mertovi přijde zazpívat a zahrát mnoho osobností naší hudební scény a chystají se další překvapení, byl začátek koncertu stanoven už na 18. hodinu.

Mezi účinkujícími například bude Jaromír Nohavica, Vladimír Mišík, Zuzana Homolová, Dagmar Voňková, Michal Prokop, Robert Křesťan, František Segrado a řada dalších. Závěr velkého hudebního maratonu pak bude patřit triu Merta – Hrubý – Fencl.

V dnešní Mozaice budeme vybírat písně ze dvou alb Vladimíra Merty. Nejdříve sáhneme po albu Imagena, které vyšlo před dvěma lety a písničkář na něj zařadil starší písně. Převážnou většinu složil před rokem 1989, nejstarší z nich „Tvoje vlasy ne“ je z roku 1967, píseň „Růže z Jericha“ vznikala v letech 1992-1993 a píseň „Muž v khaki baloňáku“ vznikla roku 1986. „Pár slok přibylo po vítězném listopadu“, poznamenává v bookletu autor.

03557837.jpeg

Všechny písně dostaly nové, bohatší aranže a ve studiu je s Mertou natočili jeho hudební souputníci: Jan Štolba, Ondřej Fencl, Josef Štěpánek, David Landštrof, Jakub Vajnar a sbor Doubravánek. Například k písni Naviják Vladimír Merta píše „…V této písni jsem se poznal. A vzal se na vědomí. Odměna byla nečekaná: našel jsem popaměti zasutou melodii, dylanovku, jednu z prvních, ne-li vůbec první melodii, kterou jsem si zapamatoval. Vynořila se po patnácti letech zapomnění jako dar z nebes.“

„Struny ve větru“, tak se jmenuje druhé Mertovo album, ze kterého v dnešní Mozaice vybíráme. Asi v polovině 80. let minulého století, kdy měl Vladimír Merta zákaz vystupovat, si začal doma nahrávat zhudebněnou poezii svých oblíbenců, básně Josefa Hory, Jaroslava Seiferta, Jiřího Ortena, Viktora Dyka či Artura Rimbauda v překladu Vítězslava Nezvala. Písničkář k tomu dodává: „Zhudebňování veršů není slepé následování přízvučných a nepřízvučných stop. Naopak – někdy hudebník cítí nosnou slabiku jinak, oddálí chod časomíry synkopou, vypomůže si repeticí klíčového slova a verše, nahmátne skrytou melodii tam, kde ji básník nečekal. Skutečným autorem skryté melodie však zůstává básník sám.“

autor: Ivana Radechovská
Spustit audio