Vladimír Franz: Šostakovič ukryl do Písně o lesích a zalesňování Ruska čertova kopýtka
Šostakovičovo oratorium pojednávající o tom, jak sovětská vláda vyhlásila kampaň za obnovu země prostřednictvím zalesňování vysychajících ruských stepí, je napsáno v duchu socialistického realismu. Přestože šlo o nátlakový požadavek k vytvoření schematického díla, autor svou povinnost naplnil se ctí, na rozdíl od řady svých kolegů.
Za dílo dostal od Stalina Státní cenu prvního stupně. Doma pak neštěstím plakal, čeho se to dopustil. V roce 1951 se tímto oratoriem dokonce zahajoval festival Pražské jaro. Nebyl by to ale Šostakovič, byť zde jde po srsti, jak jen může, aby i sem nezanesl čertovo kopýtko.
Chce-li herec usvědčit režiséra z hlouposti, vyplní všechny jeho příkazy beze zbytku na 150 procent. Šostakovičova hudba se v Písni o lesích zalyká takovým blahem, optimismem a štěstím, že to snad není ani možné. Komunisté ovšem neměli šanci jeho poselství prohlédnout, protože jim byla jakákoliv chvála málo. Jinde používá motiv z Borise Godunova, který Šostakovič později využil v 10. symfonii jako obraz Stalina nebo ve 2. violoncellovém koncertu coby téma donucující moci.
Nejposlouchanější
-
Ngaio Marshová: Zpěv v ráhnoví. Pátrání po úchylném vrahovi žen
-
Nora Eckhardtová: Druhá strana řeky. Jak souvisí zmizení podnikatele s dávným krveprolitím?
-
Šedivý pokoj, Čmoud nebo Návěstí. Povídky Stefana Grabińského, klasika polské fantastické literatury
-
Kurt Vonnegut: Matka noc. Nejčernější groteska o muži, který šířil zlo, aby pomohl dobru
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
