Violinofon – česká hudební rarita

21. srpen 2014
03190417.jpeg

Českými kavárnami a tančírnami ve 20. a 30. letech otřásala vlna nové hudby. Vznikající jazzové bandy a swingové orchestry se netoužily svým americkým vzorům vyrovnat jen technicky a interpretačně. Toužily po autentickém zvuku, a tak vznikaly i nové nástroje.

Nástroj neobvyklého zvuku a ještě neobvyklejšího vzhledu violinofon se stal nepostradatelnou součástí jazzových orchestrů a v jazzové hudbě se v Čechách používá dodnes. Jeden exemplář nástroje je možné vidět v expozici Českého muzea hudby. Jedná se přitom o ryze českou kuriozitu.

Violinofon je instrumentální kuriozita, a to ryze česká. Na začátku dvacátých letech ji totiž vynalezl český violoncellista Karel Čakrt. Podoba nástroje se mu ale podle kurátora Českého Muzea hudby Jana Kříženeckého nezjevila z čistého nebe: „Do značné míry se inspiroval u rezofonických houslích, které na konci devatenáctého století zkonstruoval Jan Augustus Stroh.“

Violinofon, nástroj s neobvyklou vnitřní i vnější výbavou, měl podle Kříženeckého sloužit především potřebám tehdy technicky ještě značně nedokonalého nahrávání. Plechová trouba, neboli ozvučník, totiž podle něj umožňoval směrovat zvuk nástroje přímo k nahrávacím přístrojům a mezi zvučnějšími nástroji početných jazzových orchestrů tak houslím zajistila větší zvukovou intenzitu.

Na saxofon nikdo neuměl, tak vymysleli nový nástroj

Podle Zbyňka Malého, hudebníka, který na violinofon po léta hrával v Originálním Pražském synkopickém orchestru, měl vznik netradičního nástroje ještě jiný, historicky podložený důvod: „Podle vzpomínek R. A. Dvorského vznikl nástroj zhruba v roce 1919 v Praze, když se začaly provozovat moderní tance, jako tango nebo foxtrot. Kapelník chtěl soubor zmodernizovat přidáním saxofonu, ale u nás na něj nikdo nehrál, a tak se zrodil nový instrument.“

V jazzových orchestrech plnil violinofon především funkci bandového nástroje, málokdy vynikl jako nástroj sólový. Přesto se ale najdou songy, ve kterých kovový, neopakovatelný zvuk violinofonu mohl vyniknout. Nástroj se ale v bandech nepoužíval jen pro svůj specifický zvuk. Jak vysvětluje Zbyněk Malý, díky exotickému vzhledu se hojně využíval a i dnes využívá v jazzových orchestrech zejména jako atrakce: „Nástroj se používá hlavně jako atrakce jednak vizuální, i zvuková – instrument vydává podobný tón jako mechanický gramofon.“

Komplikované držení

03190425.jpeg

Zbyněk Malý hrál v Originálním pražském synkopickém orchestru kromě violinofonu především na housle. Jak říká, ve hře na violinofon není v porovnání s hrou na housle příliš velký rozdíl. Největším úskalím je podle něj správné držení nástroje: „Hlavně je problém s opřením roury, která na pravém rameni špatně drží. Nástroj musíte dát na hlavu, za hlavu a šikovně se provléct krkem tak, aby se mohla opěrka dotýkat ramene.“

Podle Zbyňka Malého byly ve dvacátých letech violinofony výhradně česká záležitost. V jazzových a swingových bandech v Evropě ani v Americe se podle něj neužívaly.

Jako česká rarita se violinofony přirozeně vyráběly v Čechách. Kde přesně, vysvětluje kurátor Jan Kříženecký: „Konstruovaly se v dnešních Lubech u Chebu, kde už se vyráběly housle. Samotný korpus violinofonu vůbec nerezonuje, takže se dá postavit i ze špatných houslí.“

Dnes můžeme atraktivní nástroj, který vzbuzuje pozornost nejen svou exotickou podobou, ale i specifickým kovovým zvukem, vidět a zaslechnout především v bandech hrajících jazz a swing dvacátých a třicátých let. Svá vystoupení violinofonem ozvláštňují například sestry Havelkovy anebo třeba Melody Makers Ondřeje Havelky.

Spustit audio
autoři: Karel Kratochvíl, Markéta Kaňková