Vicco von Bülow alias Loriot naučil Němce se smát

Opravdu nepřeháním: Loriot nebyl pouhým komikem, byl institucí. V posledních letech se ukazoval stále řidčeji na veřejnosti. Vlastně už jen pronášel krátké, ironické proslovy, když přebíral nesčetné ceny, které mu byly prakticky rok co rok udíleny. Poslední velké gala bylo uspořádáno před dvěma lety při jeho 85. narozeninách. Tehdy jsem si uvědomila, že ani tento jedinečný komik a ojedinělý talent není nesmrtelný. Bylo vidět, že za posledních pár let zestárl o mnoho víc než o pouhých několik let, a také, že trpí. Trpí tím, že jeho reakce nejsou tak rychlé a jeho ironie tak sžíravá, jak tomu bylo dříve.

Nebyla jsem zřejmě jediná, kdo si toho všiml. Jeden redaktor ze Süddeutsche Zeitung byl dokonce vůči tomuto kultivovanému a jemnému šlechtici tak málo decentní, že mu položil otázku, co by mělo být napsáno na jeho náhrobku. „Účelné by bylo, kdyby na něm stálo mé jméno,“ odpověděl Loriot aniž by hnul brvou.

Teď je tedy po smrti v 87 letech, oficiální diagnóza zní sešlost stářím. 60 let doprovázel obyvatele německy mluvících zemí jejich životy a naučil je smát se. Jeho humor byl decentní, kultivovaný a Loriot obdivovaný, citovaný a zbožňovaný. Středem jeho zájmu byly manželské páry, jako nefungující a vzájemně se nechápající seskupení. Když neharmonuje manželství jako nejjednodušší buňka společnosti, jak má potom prospívat stát, ptal se Loriot mezi řádky svých skečů, kreslených vtipů i celovečerních filmů.

Promýšlel, kombinoval a stále znovu cizeloval postavy tragikomických rodinných patriarchů, podlézavých prodavačů, snobů, frustrovaných žen v domácnosti a zmatených důchodců. V těchto postavách jsme poznávali své okolí i sami sebe. Loriotův humor byl jemný, milý, jeho prst jen mírně zdvižený, nehrozící. Přesto nelze jeho skeče označit za mělké. Jeho diagnózy společnosti byly precizní a zničující. Mezilidská komunikace byla podle něj beznadějným snažením, za zdánlivým pořádkem vykukovala bezbřehá anarchie.

Některé scénky, úryvky a citáty z jeho rozsáhlé humoristické činnosti nás doprovází dennodenně: Například vidíme-li na ulici mopse, kterého v poslední době potkáváme velmi často – stal se totiž módním psem – zazní nám v uších nesmrtelný Loriotův výrok (choval totiž celý svůj život pouze tuto rasu): „Ano, lze žít bez mopse. Ale tento život postrádá veškerý smysl.“

Přemýšlela jsem o tom, ke komu bych mohla tohoto neobyčejného umělce přirovnat, jaký český protějšek mu přiřadit, abych ho posluchačům přiblížila. Myslím, že nejen jeho humor, ale i fyziognomie se nejvíce podobá stylu Jiřího Voskovce a Jiřího Šlitra.

Vicco von Bülow se narodil před 87 lety v Brandenburku. Jeho otec pocházel ze starého šlechtického rodu. Von Bülow studoval uměleckou školu v Hamburku a studium si sám financoval kreslením do časopisů. Kreslené publikace vydával ve Švýcarsku v nakladatelství Diogenes. V 70. letech vznikly jeho první kreslené filmy, v kterých hrál hlavní roli pes Wum – v Německu velmi populární. V 80. a 90. letech natočil dva filmy, ke kterým psal scénáře, režíroval je a hrál v nich hlavní roli. Pseudonym Loriot začal používat hned po studiu. „Loriot“ je francouzsky „žluva“ – tento pták je v erbu rodiny von Bülow.

Když před čtyřmi lety předčasně zemřela jeho o mnoho mladší herecká partnerka Evelyna Hamannová, řekl Loriot na jejím pohřbu: „Milá Evelyno, tvůj timing byl vždy perfektní, ale tentokrát jsi nedodržela pořadí. Jen počkej!“