Veškeré dějiny jsou legenda!
Každá doba má svůj vlastní obraz všech minulostí, které jsou jejímu vědomí přístupné. S takovou myšlenkou vstupoval na spletitou cestu skrze dějiny lidského rodu rakouský občan Egon Friedell v první třetině minulého století. Když psal své Kulturní dějiny novověku, zároveň vystupoval jako herec na berlínských scénách. Jak vůbec bylo možné spojit tyto zdánlivě nesourodé póly?
Egon Friedell (vl. jm. Egon Friedmann, 1878 - 1938) byl herec a kabaretiér, ale též spisovatel a kulturní historik. Narodil se ve Vídni jako třetí dítě židovského továrníka. Po rozvodu rodičů a po otcově smrti se odstěhoval do Frankfurtu, kde ho brzy pro nevhodné chování vyloučili ze střední školy. Nakonec sice na čtvrtý pokus odmaturoval, nicméně na vídeňské univerzitě úspěšně promoval a obhájil práci na téma "Novalis jako filosof". Začal se živit psaním fejetonů a divadelních kritik. Od roku 1905 vystupoval jako kabaretiér a konferenciér, uváděl např. texty svého přítele Petera Altenberga. Friedellovo stěžejní dílo, Kulturní dějiny, vyšlo ve třech svazcích v letech 1927, 1929 a 1931. Když se ho v březnu 1938 chystalo zatknout gestapo, spáchal sebevraždu skokem z okna svého vídeňského bytu. Posmrtně byly vydány jeho Kulturní dějiny starověku, nedokončené Kulturní dějiny Řecka a Cesta strojem času (pokračování známého Wellsova románu).
Podtitulem Friedellových Kulturních dějin jsou zároveň vymezeny hranice zvoleného tématu: Krize evropské duše od černé smrti po první světovou válku. Celek připomíná svérázný slovník, neboť jednotlivé kapitoly jsou psány spíše jako hesla, charakteristická pro dané období. Deduktivní člověk, Slunce rozumu nebo Svět jako hodiny, ale také Mazarin, Evžen Savojský a Petr Veliký jsou například nazvány jednotlivé zastávky oddílu Le grand siécle. Je tedy jistě lehce odhadnutelné, kterým stoletím se autor právě zabýval.
Egon Friedell vnímal každou dějinnou epochu jako svébytnou a originální dobu s výraznými symptomy počátku i s nepřehlédnutelnými příznaky konce. Duchovní dějiny lidstva jsou pro něj živým materiálem. Vše plyne v kontextu, ale zároveň samostatně. Jednotlivá období jsou jako obrazy rozvěšené v galerii.
Nedůvěryhodná pro něj však zřejmě byla myšlenka pokroku (to dokládá téměř prorocký epilog knihy, nazvaný Zhroucení skutečnosti). Autor předpokládá, že spíš lidé vždy znovu objevovali svět kolem sebe, od začátku začínali prožívat a vnímat, budovat svůj styl. To, co již minulo a zaniklo, je pro Friedella odloženou knihou, kterou sice můžeme prolistovat a podivit se zaznamenaným zážitkům, legendám, mýtům a ságám, příběhům, jež se nám dochovaly, ale pro současnost nejsou podstatné. Ta si musí vybudovat své vlastní. Také interpretace minulosti, o kterou se pokoušejí historikové, je zatížena pohledem jejich současnosti. Stejně jako nemůžeme minulost znovu prožít, tak také není možné o ní plnohodnotně mluvit. Pouze se domnívat a domýšlet.
Novověké kulturní dějiny se Friedellovi řetězí jako nekonečný náhrdelník méně či více dokonalých perel. Lidé, kteří je tvořili, ať už to byli géniové či diletanti, měli především vůli k prosazení nového a neotřelého pohledu. Ta byla spouštěčem i nejdůležitějším hybatelem.
V českém překladu vyšel text Egona Friedella ve dvou svazcích. Jde o dílo inspirativní, nepochybně vhodné pro soustavné studium i občasné nahlédnutí.
Egon Friedell, Kulturní dějiny novověku I. Krize evropské duše od černé smrti po první světovou válku., Triton, Praha 2006, překlad: Jan Hlavička, str. 584.
Egon Friedell, Kulturní dějiny novověku II. Krize evropské duše od černé smrti po první světovou válku., Triton, Praha 2006, překlad: Jan Hlavička, str. 424.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
