Večírek na Seině na scéně poblíž Vltavy

Skromné podium Violy nedovoluje příliš scénických prvků, ale tato inscenace je ani nepotřebuje. Stačí pár předmětů (sud, stůl atp.) a na jevišti je celá Paříž. Samozřejmě především díky kresbě na horizontu, na níž jsou stylizovanou kresbou vymalována nejdůležitější místa Paříže, a události odehrávající se na nich v rozličných dobách. Tak ostatně vypadá i představení. Procházíme Paříží v čase a prostoru a všichni tři účinkující se postupně střídají v rozličných postavách, které jim tu více, tu méně "ožijí pod rukama". Každý z herců si však v inscenaci najde tu svoji nejlepší polohu.

Paříž - ilustrační foto|foto: Corbis Image

Stanislav Zindulka exceluje v pozici "zloprcka" Napoleona, kterého dějiny nutí stále vystupovat na triumfální sloup a zase z něj slézat do depozitáře. Romana Sittová zase nejlépe ztvárňuje půvabné pařížské dívky plné sexappealu a rozličných komických rozmarů - zkrátka temperamentní pařížské paničky všech dob. Martin Hofmann pak nejlépe zosobňuje bohémy, rozervance a jakékoli vínem poblouzněné umělce, floutky, vrahy a především kohokoli, jemuž role dovoluje házet šibalské očko přes rampu a komunikovat s divákem.

Nejen posledně zmíněnými rušeními rampy, ale vůbec celým pojetím je inscenace velmi komunikativní a vtahuje diváka do děje a především do místa - do Paříže. Kdo někdy v Paříži byl, jistě si při do češtiny přebásněných písních a výjevech z historie vybavuje své zážitky a pocity z jejích uliček a bulvárů. Kdo v ní nebyl, snad alespoň trochu pocítí genius loci tohoto velkoměsta, a až se z ní vrátí (neboť každý do ní jednou vyjede), asi dá tvůrcům za pravdu. Paříž je taková jako inscenace. Trochu eklektická, malinko zmatečná, ale plná života, bohémů, krásných temperamentních dívek a dějin. Historie její pražské podoby se ve Viole píše od 3. března 2005.