Věc Čapek v autorské režii Martina Františáka

02568103.jpeg
02568103.jpeg

Klicperovo divadlo v Hradci Králové uvedlo v české premiéře hru Věc Čapek v autorské režii Martina Františáka. Pro Mozaiku připravila recenzi Jana Soprová.

Životopisné hry, které formou nadsázky shazují literární velikány z piedestalu a přibližují je zveřejněním jejich soukromých problémů životu normálních lidí, jsou součástí tradice nejen českého divadelnictví. Do této dramatické řady patří i text Martina Františáka Věc Čapek, svým způsobem navazující na jeho inscenaci Bezruč?!, kontroverzně pojednávající život a dílo slezského barda. Zatímco tenkrát Františákovi text připravili Jan Balabán a Ivan Motýl, tentokrát se spolehl sám na sebe.

Ve své hře mapuje nejen život rodiny Čapkovy, ale dotýká se také protagonistů meziválečné avantgardy i politiky. V první části nazvané Matka se celá rodina Čapků ocitá pod vlivem psychicky labilní, hysterické matky (ztvárňuje ji Zora Valchářová-Poulová), v části druhé – nazvané Otec – nabízí dva zástupce, ať je to vlastní otec (Jan Bílek), či tatíček Masaryk (Lubor Novotný).

Problém je, že z velkého množství kusých informací a náznaků, které jsou divákovi předkládány, asi nejvíce utkví fyzické a psychické handicapy všech přítomných. Jednotlivé fáze života obou bratří (dětství na vesnici, příchod do Prahy a prostředí bohémy, první umělecké úspěchy, hrozba války) jsou podány ve vysoké nadsázce, v inscenaci ještě zdůrazněné vypjatě expresivním laděním scén i charakterů jednotlivců. Permanentní hysterie provází celou první půli představení, takže divák přemítá o tom, jak se Čapkové mohli v duševním zdraví dožít dospělosti.

Šílení pokračuje dále v obrazech příslušníků avantgardy, bůhvíproč svlečených do půli těla, zmítajících se v podivných orgiastických tanečcích. Veškeré umělecké snažení jako by v tomto kontextu bylo jen jakýmsi by-produktem. Intelektuální setkávání pátečníků se v této koncepci proměňuje v drbavou sešlost, v níž jednotlivci působí jako podivné loutkovité karikatury, včetně T. G. Masaryka, komické oživlé sochy podobné automatu. Inscenování Loupežníka v Národním divadle se zvrhne ve spor naivní blonďaté herečky a šíleného režiséra.

Proč to všechno? Domnívám se, že za touto koncepcí stojí snaha Čapka přirovnat k idolu socialistického undergroundu Martinu Magorovi Jirousovi, jehož výstupy příběh rámují, stejně jako hudba kapely The Plastic People of the Universe. Základní téma by se dalo z tohoto pohledu pojmenovat „umělec a jeho prezident“ (Čapek – Masaryk, Jirous – Havel), ale je to srovnání zjevně násilné, nelogické.

V takto daných souvislostech nemají herci moc na výběr a utíkají se k tu více tu méně povedeným karikaturám. Jan Sklenář jako Karel Čapek působí především dojmem trochu legračního mrzáčka, v němž bychom jen stěží hledali jednoho z nejvýznamnějších autorů meziválečné éry. O něco lépe v charakteristice dopadá Karlovo alter ego, bratr Josef (Josef Čepelka), ve výrazu utlumenější, a tedy přirozenější.

Osudová Čapkova láska Olga Scheinpflugová (Helena Plecháčková) je odsouzena do role vychytralé, pitomé blondýnky, povzbuzující svou nicotnost okázalým šňupáním kokainu. Karlova tajná láska Věra Hrůzová (Eva Kratochvílová) je naopak ztělesněním smyslnosti, v její přítomnosti Karel zapomíná na tělesný handicap a mění se v jelena v říji. Stejná herečka pak ztvárňuje symbolickou podobu Múzy a Války.

Paradoxně, nejautentičtěji a nejnormálněji nakonec vypadá postava Martina Magora Jirouse (Filip Richtermoc), který jako by celé to šílející čapkovské balábile inscenoval pro svou kratochvíli.

Nevím, zda divákům tento nový pohled na bratry Čapky a jejich dobu může něco přinést. Příznivce jejich díla nejspíše otráví, ostatní tuto novou inscenaci přijmou patrně jako zábavný happening, podobný zdejší Drábkově Noci oživlých mrtvol.