V Berlíně prožívala osamělost i pád komunismu. Libuše Jarcovjáková po 30 letech vystavuje na místě činu

18. listopad 2018
Zeď (Berlín 1987)

Fotky nahých těl, rozlitého piva ve stanici U-Bahnu nebo muže, který v euforii přelézá během osudné listopadové noci berlínskou zeď. Výstava vrací českou fotografku Libuši Jarcovjákovou zpátky do Berlína.

V polovině 80. let utekla Libuše Jarcovjáková z komunistického Československa do Západního Berlína, kde ji ovšem čekaly roky samoty, finanční nouze a absence blízkosti či lidského pochopení. Po Západním Berlíně se protloukala se svým aparátem a zachycovala noční život rozděleného města nebo momentální příběhy lidí v berlínských knajpách nebo na ulicích. Loni své fotografie i zápisky, které pořídila v 70. a 80. letech v Praze, Berlíně a Tokiu, vydala ve formě publikace s názvem Černé roky. Ta jí letos vynesla prestižní ocenění Osobnost české fotografie a širší veřejnost si Jarcovjákové teprve poprvé výrazněji všímá.

Teď se ve svých šestašedesáti letech opět vrátila do Berlína, aby své snímky z doby před pádem zdi oprášila na současném světle a i s odstupem času objevila další rozměr svých snapshotů.

Nostalgie po třiceti letech

„My jsme spolu s kurátorkou Lucií Černou šly do zdrojových negativů, prošly jsme věci, které ještě nikdy nikde nebyly publikované a najednou tam vylezly věci, o kterých člověk nevěděl, že je má. A hlavně se objevil ten člověk, kterým jsem v těch 33 až 38 letech byla. To byla pro mě strašně zajímavá energie,“ popisuje Libuše Jarcovjáková přípravy své berlínské výstavy v Českém centru.

Fotografuju vlastně hodně intuitivně a fotografuju věci, které nemůžu nevyfotit v tu danou chvíli. A musím říct, že jsou to občas hodně divné věci.
Libuše Jarcovjáková

Výstava Libuše Jarcovjákové se stala součástí letošního projektu Evropský měsíc fotografie.

Terapie vlastní tvorbou

Po příchodu do Berlína spadla Libuše Jarcovjáková na absolutní dno: neznala jazyk, neměla zde žádné přátele ani bydlení a tvrdě pracovala, aby si vydělala něco málo peněz. Sama říká, že svého tehdejšího rozhodnutí nelituje ani vteřinu.

Autoportrét v novém bytě (Berlín 1986)

„Můj psaný deník i fotky mi sloužily jako psychoterapeutické nástroj k přežití. Já jsem měla od dětství ve zvyku si psát deníky a reflexe toho, co se děje. Vždycky to byl pro mě nástroj hledání sama sebe,“ vysvětluje Jarcovjáková, jejíž jedna velká stěna na berlínské výstavě patří i autoportétům. „Já jsem skutečně nikdy sama sebe nefotila, abych zjistila, jestli vypadám krásně nebo ne. Ale spíš ty emocionální pocity. Já jsem tu byla zezačátku tak strašně zmatená, že jsem se třeba furt dívala do zrcadla, abych věděla, jestli vůbec jsem. A tyto autoportréty mají tento význam.“

Fotky, které neměl nikdo vidět

Libuše Jarcovjáková je v berlínské sérii stejně jako ve zbytku fotografických pracích ze série Černé roky, jasně strohá a až syrová. Nemá rozpaky jít až na dřeň naturalismu a Berlín kvůli svému tehdejšímu emocionálnímu rozpoložení představuje jako ponuré místo k žití. Často jde až do oblasti niterné existence či intimity, kterou svérázně předkládá svým divákům.

Vladimíra přijela na návštěvu (Berlín 1989)

„Osobní jsou proto, že vznikaly z vnitřní potřeby, vznikaly primárně pro mě. Já jsem neměla nikdy v těchto letech naději, že to někdy někdo uvidí a že to budu někde publikovat. Tak to mi určitý způsobem uvolňovalo ruce. To, že došlo k situace, že jsem začala intimní, a některé jsou velmi intimní, publikovat, je prostě dobou, která tento způsob vizuálního vyjádření docela vítá. A já jsem v nějaké fázi se rozhodla, že to přestanu řešit, a že to víceméně ty fotografie jsou už veřejnej prostor a že tam ani tak nejde o mně jako o nějaké autorské dílo, které si už žije vlastním životem. Já si myslím, že moje vizuální řeč je úplně současná a čitelná a pochopitelná. V každém případě ať chci nebo nechci je tam duch doby, je tam ten Berlín pět let před pádem zdi až po pád zdi. Je tam svět, který neexistuje A jsem tam já, která už neexistuje.“

Pád zdi prožívám v slzách

Konec berlínské epizody Libuše Jarcovjákové časově koresponduje i s pádem zdi. Právě na tyto listopadové události má česká fotografka nejvýraznější vzpomínky. A jak bude konec rozdělení Berlína prožívat příští rok, kdy půjde již o třicetileté výročí?

Stanice metra Tempelhof (Berlín 1986)

„Já jsem nad tím ještě neuvažovala a jsem ráda, že jste mi ten impuls dala, protože je to opravdu velmi významné jubileum. Já jsem ten pád zdi prožila tak, že dodneška o tom nemůžu mluvit bez husí kůže a bez slz v očích. Navíc to mám znásobené ještě o ten zážitek o pár týdnů později v Praze při Sametové revoluci. Rozhodně bych to teda chtěla fotit. Já zase takové ty velký mumraje, kde se děje něco zásadního, já to stejně trochu fotím jinak. Určitě tu bude spousta fotografů, kteří budou fotit oslavy. Něco z toho vyplyne.“

Černobílé fotografie Libuše Jarcovjákové, které předkládají odhalené pocity beznaděje či osamocení, jsou k vidění v Galerii Českého centra v Berlíně až do 22. listopadu.

Poslechněte si celé ArtCafé, kde si Tomáš Pivoda povídal s Matějem Balgou o jeho knize Saudade - Na kole a v kajaku kolem světa a kde do hudebního playlistu Václav Havelka vybral význačná díla alternativní hudby, která v době, kdy vyházela, byla převratná a která si svou svěžest udržela dodnes.

Spustit audio

Související