Úsměv

14. říjen 2005

Po ránu člověk na mnoho úsměvů nenarazí, zvláště když má tu smůlu a musí vstát dříve, než je jeho obvyklá doba a vyrazit do ulic. I v pozdějších hodinách působí Češi, kteří se chlubí svým smyslem pro humor, jako spíše otrávené bytosti. Vlastně by nás to nemělo udivovat. Úsměv není něčím samozřejmým, a jak zkoumání ukazují, jako univerzální symbol štěstí a zdraví je záležitostí nedávné doby, teprve někdy od konce 19. století. Před takovými sto padesáti lety například špatný stav chrupu nikomu - pokud šlo o hodnocení lidské krásy - nevadil.

Jak čteme v jedné studii, "lord Palmerston, premiér v době královny Viktorie, byl považován za prototyp mužství, možná první osoba, o které se říkalo, že je "vysoký, snědý a atraktivní". Měl světlou pleť, tmavé vlasy, malý nos a pronikavé modré oči. Že mu chybělo několik předních zubů, o které přišel při nehodě na lovu, bylo považováno za jakési dodatečné potvrzení jeho temperamentu a vitality a v žádném případě to nebylo v rozporu s jeho vzhledem. Královna Viktorie sama měla krátký horní ret a - podle různých taktních zdrojů - ukazovala své přední zuby více, než by si byla bývala přála. Pozorovatelé konstatovali se sotva skrývaným ulehčením, že královniny zuby, ačkoliv byly tvrdošíjně vystaveny na obdiv, "jsou malé a bílé."

Příchod filmu znamenal, že prchavé kvality úsměvu bylo možno zachytit a publikum začalo zářivý úsměv vyžadovat. Ještě v 17. století byl široký úsměv považován za příznak zhýralství, šílenství nebo byl asociován se sadistickými výběrčími daní. Zdvořilí lidé se na veřejnosti prostě neusmívali. Existovaly prchavé situace, kdy si lidé mohli vyměnit úsměv, činili tak třeba milenci. Úsměv mohl být použit strategicky při konverzaci, mohl ho nasadit panovník, aby vypadal královsky. Úsměv oplýval významem. Dnes ho však často užíváme jen z čiré zdvořilosti. Například při setkání s někým, koho neznáme, považujeme úsměv za způsob dobrého chování. Pokud se protějšek usmívat nebude, budeme dotyčného jedince považovat za chladného a nepřátelského. Kdybychom to brali doslova takto, jsme obklopeni nepřáteli, především po ránu. Antropologická a sociologická zkoumání nás však mohou utěšit. Úsměv není samozřejmost, a pokud na něj občas nenarazíte, nemusí být hned zle. Pokud jde o dějiny, lidé se většinou neusmívali, takže ve srovnání s tím, co bylo, žijeme ještě v docela radostné epoše.

autor: Jan Jandourek
Spustit audio