Umění skryté v podzemí. Pražskému metru by prospěla nová díla a méně reklamy

18. prosinec 2017
Stockholmské metro

Pražské metro a umění v něm je Popelka, která na své objevení teprve čeká. Důsledně se mu žádná publikace nevěnuje, přitom jízdy historickými soupravami, koncerty či výstavy v prostorách podzemní veřejné dopravy budí zájem veřejnosti. Jak se k umění v metru staví Praha nebo třeba Stockholm a proč jednotlivé linky vypadají tak, jak vypadají?

Podle Jany Moravcové z galerie Norma Space je dodnes metro vnímané jako reprezentativní stavba, svědectví doby. Zejména v minulosti to tak bývalo. Ovšem po roce 1990 nebyla žádná z nově otevřených stanic osazena uměním.

V metru se tedy setkáváme pouze s artefakty minulého režimu, kdy se na stavbu metra nenahlíželo jen jako na dopravní stavbu, ale i jako na výkladní skříň metropole, naplněnou soudobým uměním. Samozřejmě, že takový přístup v sobě odráží i ideologický záměr, kdy se kombinovaly tehdejší trendy se socialistickou ideologií.

Stockholmské metro

Podobně tomu bylo i u stockholmského metra. Například stanice Östermalmstorg z roku 1965, kde najdeme v granitovém stylu vyryty silně pacifistické motivy s citacemi o míru. Nebo v sedmdesátých letech stavěná modrá linka, kde se jako narativ objevuje stěhování Švédů z venkova do měst. I zde převládají motivy přírody a vztah k životnímu prostředí.

Stockholmské metro se dodnes označuje za nejdelší podzemní výstavu světa a devadesát ze stovky stanic je osazeno uměleckými díly, na nichž se podílelo přes sto padesát umělců. Podle slov Hynka Pallase, švédského novináře, filmového kritika a spisovatele, vnímají i samotní umělci práci na stanicích za zajímavou.

Ve Stockholmu najdeme asi sedm stanic, kde se umělecké prvky pravidelně vyměňují, u ostatních stanic vytvořili umělci koncept stálých expozic.

Stockholmské metro

Petr Kučera se věnuje architektuře, urbanismu a historii, zejména té pražské. Z jeho poznatků vyplývá, že za socialismu se musela až čtyři procenta rozpočtu alokovat na uměleckou výzdobu státních staveb. Dnes je to nula. Díky tomu máme i v současnosti předrevoluční sochy na sídlištích, v metru nebo u nemocnic.

Takový postup ovšem po roce 1989 ustal a teprve nyní se prý opět uvažuje o zavedení podobného pravidla. Pro srovnání, ve Švédsku se od roku 1937 na umění uvolňuje jedno procento z rozpočtu staveb a stockholmský kraj dokonce vydává až dvě procenta rozpočtu státní stavby na umění.

Své narativy, resp. koncepty, si s sebou nesou i linky pražského metra. Linka C byla dokončena jako první, a dá se označit za kamennou linku. Tato dopravní stavba obsahuje mnoho druhů minerálů a působí dojmem podzemní dopravní jeskyně.

Trasa A zase měla reflektovat tajemnost, záhadnost, magičnost Prahy, vyjádřenou potemnělou atmosférou a známými hliníkovými výlisky, které byly pro každou stanici vyvedeny v odlišném barevném provedení. Ve vestibulech pak linku A doplňují umělecká díla.

Na nejmladší trase B dostali příležitost sklářští a keramičtí umělci. Ve stanicích převládá žlutá barva, žlutá svítidla, bílé obklady kleneb. 

Právě na posledně zmiňované lince se projekt Vestibul zaměřil na stanici Karlovo náměstí. Během tohoto workshopu dostali studenti architektury příležitost řešit výstup ze stanice na Palackého náměstí.

Stockholmské metro

Podle Jany Moravcové mladá generace obdivuje architekturu a postupy ze sedmdesátých a osmdesátých let a proto je podobné projekty stále oslovují. Metro postavené do roku 1989 automaticky vnímají i jako uměleckou galerii. Studenty při hodnocení předrevoluční architektury nezatěžuje tolik ideologický kontext, naopak nelibě vnímají nedávné prodloužení linek A i C a nejsilnější odpor doprovází představení plánované trasy D.

Všechny zmíněné koncepty jsou očima mladých architektů podprůměrné, bez jakékoli přidané hodnoty, proto z vlastní iniciativy navrhují svá řešení a dokazují, že instalované umění nemusí být tak nákladné. Skvělým příkladem je právě projekt Vestibul nebo dvě galerie – Mimochodem a Nika – přímo ve vestibulu Palackého náměstí.

Vestibul na Palackého náměstí je unikátní také tím, že nabízí bezbariérový výstup do Zítkových sadů. I tato architektonická řešení dopravních staveb jsou zajímavá a mělo by se o nich mluvit stejně jako o podzemních nástupištích. Kontakt podzemí a nadzemí bývá podle hostů ArtCafé hodně přehlížený.

Stockholmské metro

Zajímavým tématem je i světlo, ať už umělé nebo přirozené, které osvětluje podzemní prostory. Ve vestibulech však bývá tma, svítí třeba jen každá třetí zářivka. Procházející vnímají toto šero za nepříjemné, navíc snižuje bezpečnost a zvyšuje vandalismus. Jak tomu ale zabránit?

„Halucinogenní“ design sedmi stanic berlínského metra bude vyhlášen kulturní památkou. V pražském metru by sice šlo vybrat konkrétní mozaiky, díla a obklady a udělit jim podobný statut, ovšem označení celé stanice za kulturní památku by podle Petra Kučery spíš komplikovalo údržbu a to hlavně vlivem velmi přísného systému památkové péče, který je v Česku nastaven.

Petr Kučera i Hynek Pallas se shodují, že největším zlem pro umění ve stanicích metra je neutuchající instalace reklamy do prostoru nástupišť a vestibulů. Před tou by se měla podzemka zejména chránit. Komercionalizace prostoru dopravních staveb roste a zejména videoreklama si razí cestu do stanic na reklamních nosičích.

Pařížské metro (Place Marguerite de Navarre)

Bohužel ani v Praze ani ve Stockholmu již neexistuje pozice koordinátora umění v metru. Před rokem od Dopravního podniku Praha zazněl slib, že by takového koordinátora chtěl. Akutnější by však byla spíš potřeba koordinovat rozmístění reklamy. Komerční prostory v Praze jsou totiž nemalé a často se smluvně vázaným účelem až na 15 let dopředu.

Získat právo zasahovat do smluvních vztahů a norem, které brání vizuální proměně metra, by stanicím nejvíce pomohlo. V plné míře by se pak opět mohlo hovořit o umělecké výjimečnosti tohoto podzemního systému.

  • Architektura
  • Rozhovor
  • metro
  • Praha
  • Stockholm
  • ArtCafé
  • rozhovor
  • Hosté Vltavy
  • Jana Moravcová
  • Hynek Pallas
  • Petr Kučera
  • MHD
  • městská hromadná doprava
  • architektura