Umění s ručením omezeným. O ceně uměleckého díla a jeho proměnlivých hodnotách

„Umění vymyslel člověk. Bez něj by neexistovalo. Ne všechny lidské výmysly za něco stojí. Umění není biologického původu. Působí na vkus. (…) Vytvořili jsme ho pouze pro vlastní výlučné použití. Trochu to připomíná masturbaci. Já na nezbytnost umění moc nevěřím. Dala by se vytvořit společnost, která umění odmítá. (…) Je to jen taková hra mezi lidmi všech dob: malují, dívají se, obdivují, kritizují, směňují a mění. Představuje pro ně možnost, jak si ulevit od neutuchající potřeby rozhodovat mezi dobrem a zlem,“ zazní v dokumentu.

Fatální závěr Duchampova citátu by mohl leckdo rozporovat přesvědčením, že kde jinde než právě v umění má v posledku jít o zrcadlení dobra a zla. Hrdinové našeho radiodokumentu toto dilema pochopitelně nezodpovídají, z různých pozic k němu však přidávají stále další otazníky i vykřičníky, které provází pouť sochy Krištofa Kintery Nervózní strom od jejího početí, přes dražbu v prestižní aukční síni až k tajemnému novému majiteli. 

Dialog zemitého Kintery s astrálně znějícím galeristou Sklenářem se hrouží do mesaliance tónů Johanna Sebastiana Bacha - jehož závěrečné tóny poslední (nedokončené) skladby Umění fugy „B-A-C-H” jsou jediným podpisem za jeho celoživotním dílem - a Karlheinze Stockhausena, jež se pro změnu nechává slyšet, že 11. září je „největším uměleckým dílem všech dob”. 

Dopátrat se v tomto reji jednoznačných závěrů je už na posluchačích, sama dražená položka Nervózní strom však dává svým tu tetelivým, tu rozhořčeným přizvukováním jasně najevo, že země nepadá daleko od stromu.