Umělec, který vtesal svoji lásku k lidem do kamene

03283824.jpeg

Galerie U Betlémské kaple představuje výběr soch, obrazů a kreseb významného českého sochaře, člena skupiny Máj, Miloslava Chlupáče. Výstava je v galerii na Betlémském náměstí v Praze k vidění až do 6. února.

Miloslav Chlupáč (1920-2008) začal po maturitě studovat medicínu, ale ve čtyřicátých letech minulého století, po uzavření vysokých škol se začal učit kameníkem v Kralupech nad Vltavou. Později přešel do pražského kamenosochařského závodu Otakara Velínského, kde se realizovaly špičkové reprodukční zakázky. Začal také studovat na pražské Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru prof. Karla Štipla a po roce 1945 se jako předseda studentské rady podílel na reformě UMPRUM, která ji povýšila na školu vysokou. K jeho spolužákům patřil například Vladimír Janoušek, Eva Kmentová nebo Olbram Zoubek.

Ze vzpomínek Jiřího Šetlíka„Byl člověk neuvěřitelně skromný, uzavřený do sebe a naprosto soustředěný na vlastní uměleckou práci. Ale když to bylo zapotřebí, neváhal bít se za svoji generaci a za moderní umění v Čechách vůbec, což bylo v určitých dobách nesnadné."

Skupiny a sympoziaV šedesátých letech byl Miloslav Chlupáč vůdčí osobností Bloku tvůrčích skupin, platformy sdružující nezávislé výtvarné skupiny. Sám byl členem skupiny Máj 57. Tehdy také pravidelně vystavoval a ve spolupráci s architekty realizoval celou řadu soch pro veřejný prostor. V roce 1962 byl pozván na sympozium v rakouském St. Margarethen. Tam navázal pevné a dlouholeté přátelství s vídeňským sochařem Karlem Prantlem. Se slovenským sochařem Rudolfem Uhrem první domácí kamenosochařské sympozium ve Vyšných Ružbachách.

Brancussiho metodaChlupáč na svých sochách pracoval Brancussiho metodou taille direct, kterou oživila právě sympozia. Oproti zavedené praxi, kdy sochaři nechávali velké kamenné skulptury zhotovit podle svých modelů v kamenosochařských dílnách, seká v tomto případě sochu do kamene autor sám, namísto modelu se opírá pouze o vnitřní představu. Práce na soše tak není mechanickým přepisem, nýbrž důvěrným dialogem, kde kámen je sochaři respektovaných partnerem.

03283823.jpeg

Po roce 1968 byl jedením z nejpostiženějších výtvarných umělců. Přestal získávat zakázky na práce ve veřejném prostoru a nadále se musel živit v dělnických profesích nebo restaurováním, nemohl vystavovat, nedostával povolení k vycestování na mezinárodní sochařská sympozia. Teprve po roce 1989 opět naplno rozvinul tvůrčí i výstavní aktivitu. Až do vysokého věku sám tesal své sochy do kamene, přestože byl v posledních letech již těžce nemocný.

Miloslav Chlupáč se celý život držel klasické podoby sochy a nenechal se ovlivnit materiálovými či formálními inovacemi, které zcela proměnily podobu sochařství. Jiří Šetlík připomíná: „on s oblibou pracoval s různými druhy kamene, od mramoru přes pískovec, vápenec a tak dále. To vše ho lákalo, ohromně rád si s tím materiálem až jako by hrál a do svých soch vkládal sám sebe a svoji lásku k lidem – on byl vskutku aktivní humanista.“