Ty, která píšeš

9. červen 2008

Dvacet pět autorek, spravedlivě seřazených podle abecedy, se setkalo v jednom knižním celku, aby zareagovaly na otázku či výzvu - Ty, která píšeš. Název má zkoumavý ráz, vyjadřuje zájem, možná i podivení. Chybí zde však otazník či vykřičník, titul jen vhodně uvozuje tón, který neklade téma, spíš jde o rozevláté konstatování.

S prvním slovem podtitulu Čítanka současné ženské české povídky bude možná čtenář trochu "zápasit", neboť nedostane výukový, reprezentativní či průřezový soubor, koneckonců ani nudný "čítankový" sběr. Ale lákavost titulu i částečná neobratnost podtitulu jsou drobnosti. Přes ně je lehké se přenést k obsahu samému. A jak s ním začít?
Nejhrubším, nejméně vypovídajícím, ale zároveň nejdostupnějším sítem je věk a zaměření jednotlivých zúčastněných.

Nejstarší z pětadvacítky oslovených žen je prozaička a překladatelka Nataša Reimanová, která se narodila v roce 1947. Datem zrození nejblíže dnešku je o téměř čtyřicet let mladší Renata Ulvrová, narozená roku 1985. A ostatní mezi těmito dvěma póly? Jen dokazují, ža ženy pevně ve středním věku, narozené v šedesátých letech minulého století, jsou nejaktivnější a schopné reflexe.

Protože průzkum věku autorek nepřinese nějaké překvapující odhalení, je třeba se vydat další cestou - podle "psavosti" jednotlivých žen. K orientaci vám v tomto ohledu napomohou medailony v závěru knihy. Dovedou vás ke zjištění, že většina prozaiček je zároveň básnířkami či překladatelkami a publicistkami, že se zde sešly dvě scenáristky, jedna dramatička a jedna esejistka. Jako nejpilnější vychází Magdalena Wagnerová se sedmnácti knižními počiny, následovaná Ivou Pekárkovou s jedenácti. I zde existuje opačná mez, na níž jsou Hana Lundiaková, Alena Zemančíková a Renata Ulvrová, jež dosud knižně nepublikovaly.

Ovšem jakkoliv jsou součty a propočty lákavé, pořád ještě nesdělují nic o samotných pětadvaceti povídkových pohledech na svět, které jistě vyvolají otázku, zda je možné zaslechnout společný tón, charakteristický rys, téma, zadání.

O čem se zde osobitým ženským pohledem mluví? O věcech přízemních a pozemských více než o vzdálených světech. O reálném světě, který bývá občas tíživý, téměř nikdy groteskní. Řadí se tady pokusy o vyslovení touhy po úniku či změně (Hana Andronikova: Volání kostí), s textem sahajícím k existenciální tíži pomíjivé každodennosti (Kristýna Janouchová: Zasekni se). Ale dochází i na smířlivé konstatování oné běžnosti - v rozměru společenském (Irena Dousková: Neštěstí) i v konkrétním obraze manželského soužití (Markéta Hejkalová: Život dává dárky jenom někdy). Jaký svět soubor mapuje? Kraje agresivních a nespolehlivých mužů (Petra Procházková: O pošťačce a divožence; Kateřina Sidonová: Když se utrhne knoflík), despotických matek (Věra Chase: Můj život jsou mí milenci; Hana Pachtová: Jména nechám v Evropě), kontinenty vzpomínek (Nataša Reimannová: Bösendorfer a Weinbach) i vizí (Hana Lundiaková:, Pijáci vajec).
A nálady? Ve výtvorech sezvaných povídkářek se zablesknou galaxie více dýchající potemnělou rezignací, sahající k hořkosti a deziluzi, k drsné otevřenosti než finesám a náznakům, žádná selanka, žádná arabeska, víc než formální konstrukce vítězí rázně odseknutý syrový díl.

Rozmanitost celku nakonec zajistí i znatelný vztah té které autorky k zadání - nepsání povídky na volné téma, neboť zběžné pokusy, rychlé náčrtky a prvotní nápady střídají skici k rozsáhlejšímu dílu (např. Radka Denemarková: Prolog; Františka Jiroutová: Vyhnanci) i kompletní dokonalé dílo (Sylva Fischerová: Dálov; Magdalena Wagnerová: Inspirace).

Závěr je jednoznačný: podle toho, nakolik svérázně zvou jednotlivé autorky k ochutnávce ze svého umění a zda nechají jen nahlédnout, nebo se pozastaví na kus řeči, se bude odvíjet odezva těch, kteří budou číst...

Ty, která píšeš. Čítanka současné české ženské povídky, Artes Liberales, Praha 2008, str. 300

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.