Trosečník

Tom Hanks je považován za jednoho z nejlepších herců Hollywoodu, co mají kromě hereckých schopností i trochu mozku a dokáží si vybírat role. V Trosečníkovi předvádí úžasnou kreaci osamělého a zoufalého, posléze zničeného muže žijícího jen ze vzpomínek na milenku a přátele, se kterými se loučil slovy:"Na Silvestra jsem zpátky." Ostrůvek, na kterém ztroskotá, který se mu mohl stát tropickým rájem pro několikadenní dovolenou, se mu stal vězením. Při životě se udržuje tichým šílenstvím - sportovnímu míči kreslí vlastní krví tvář, pojmenovává ho Wilson a sedává naproti němu při večerním ohni. Podobně jako měl Robinson svého Pátka, má Noland Wilsona. Soužití je o to děsivější, že Wilson pomalu začíná žít i v divácích. Jak roky plynou, Noland zarůstá a hubne (Hanks několik měsíců držel dietu - fakt, který nezapomene připomenout žádný recenzent), stává se z něj opravdový divoký muž, ale nikdy se nevzdává naděje na záchranu. Teprve ve chvíli, kdy ostrůvek vybydlí, musí se vydat na nejistou cestu na voru vyrobeném ekologicky, bez použití hřebíků a plastových hmot. Okamžik vítězství - překonání pobřežních vln, je plný extáze ze života, okamžitě ubité realitou života, nenadále rozptýlenou krásou života a nebuďme idealisty: vzápětí přijde bezmocnost života. Tak to chodí... pakliže je pobyt na ostrově věrohodně ztvárněn, návrat domů je pocitová bomba. Režisér Zemeckis si nechal pouze několik desítek minut na pomalé zakončení osudu člověka, kterého vytrhl ze společnosti, ukázal mu život bez civilizace a vrátil ho jako přijímaného psance. Diváci s Nolandem prožívají nekompatibilitu s lidmi, nedůvěru k nim a hlavně totální výsměch lidskému snažení. Noland škrtá zapalovačem a s ironickým úšklebkem mu hlavou běží vzpomínky na dny, kdy se v potu a krvi pokoušel vytřít oheň z klacku a hubky. Pozoruje lidi v oblecích, jejich falešné úsměvy a omezené životy. Bohužel nechává Zemeckis Chuckovu pouť bezvýchodnou, smutnou a ztracenou - nemůže jinak. Noland hodně ztratil a s tím, co získal, se nedá přežívat.

Sólový projev Hankse je obdivuhodný, i když Oscara mu nevynese, protože celý film je víceméně jedním velkým chemickým experimentem se zaručenými substancemi. Jako v Pod povrchem se snažil Zemeckis se scénáristou Broylesem (Apollo 13) nasunout do holého příběhu co nejvíc dějových linek a výsledkem je zhuštěný informační šum na začátku a konci, ovšem prázdno uprostřed. Plynutí příběhu udržují v chodu drobné epizodky: autooperace bolavého zubu, snaha dostihnout loď na obzoru nebo hádka s Wilsonem. Dělej co dělej, z jednoho ostrova, Robinsona a míče sociální tragedii neuděláš. Ne, že by se o to nikdo nesnažil. Celé ostrovní drama je přípravou na vstup Lásky a Zklamání po návratu na rodný kontinent. Ověřené pohádkové emoce opět fungujía v jednu chvíli se příběh stáčí do nechutného happy-endu. V tom okamžiku se někdo z natáčecího týmu musel probrat z něžného pomatení a nasměrovat Zemeckise správným (rozuměj "ne tak sladkým") směrem.

Několika větami se dá popsat příběh trvající přes dvě a půl hodiny, během kterých se na hodinky nudou nepodíváte. Dvě a půl hodiny s minimálním hudebním doprovodem. Dvě a půl hodiny napínavého příběhu. Dvě půl hodiny a žádný žralok! Divácky úspěšné, napůl romantické a napůl divoké téma, zkrátka výjímečný film pro začátek nového roku.