Továrna na absolutno jako kabaret o konci světa. Dejvické divadlo se pustilo do Čapka

Továrna na absolutno se jako román poprvé objevila v roce 1922. Původně ale dílo vycházelo na pokračování formou fejetonů v Lidových novinách. Děj románu, který líčí události kolem vynálezu zvláštního karburátoru, pojali tvůrci v Dejvickém divadle volně. Režisérka Anna Davidová a dramatik Egon Tobiáš se společně s herci vydali cestou absurdního rozvíjení prvotní situace, která se týká účinku absolutna na náš svět. A co je tedy dnes podle Anny Davidové absolutno?

Slovy Karla čapka je to velké beztvaré mystické nic, které tě přepadne ve tvé duši a je vymalováno. Už na samém začátku tvůrčího procesu jsme se shodli, že bychom chtěli, aby to bylo o naději, a to i přesto že se bavíme o apokalyptickém konci světa. Bylo ale opravdu těžké najít tam tento tón.
Ann Davidová

Továrna na absolutno je román ve fejetonech, tedy i sám Čapek podtrhuje to, že je to věc roztříštěná. Jsou tedy spíše úvahy o tom, co by se stalo, kdyby se po Praze a vlastně celé zemi začalo pokoutně šířit absolutno. To se nám na tom velmi líbilo, a proto jsme se rozhodli pro formu kabaretu.

Podle dramaturgyně Terezy Marečkové se sice jedná o kabaret, ale tvůrci se nevzdávají postav, které vyjadřují i prostřednictvím hudby a zpěvu.

Vyšel z toho velice hudební tvar, skoro by se dalo říci muzikál. V tom se také odráží téma božského příchodu na svět mezi lidi. Myslím, že v naší inscenaci ho zdůrazňujeme více než Karel Čapek ve svém románu. Takže jsme do scénáře vkládali různé duchovní texty a básně. Nechtěli jsme, aby to osvícení bylo parodované.
Tereza Marečková

V inscenaci Absolutno – kabaret o konci světa účinkuje například Lenka Krobotová, Václav Neužil, Jaroslav Plesl, Anna Schmidtmajerová nebo Simona Babčáková. Podle ní je zásadní sdělení obsaženo v pochybnostech o víře člověka v něco, co ho přesahuje.

Bavíme se o bohu i o víře, o tom, proč to je nebo není podstatné. Po dlouhých debatách se stejně nakonec ukáže, že každý z nás má víru v něco, co ho přesahuje. Já si myslím, že pro lidskou bytost a její duši je potřeba nějakou víru mít, aby to celé dávalo smysl.
Simona Babčáková

Dejvický kabaret o konci světa je zasazen do futuristické scény. Jako by strop, stěny i podlaha byly celé obaleny v aluminiové folii. Vše září a blýská se podobně jako kostýmy některých herců. Stříbrné odlesky doplňuje růžový neonový nápis.

Snažili jsme se pak vytvořit svět, který by charakterizoval nejen naši blízkou budoucnost a jistou úzkost, kterou z ní cítíme, ale taky jistou umělohmotnost naší současnosti. Tudíž scénografie je esteticky přebujelá, skoro mám pocit, že se nám podařilo vytvořit takovou zvláštní estetickou agresi.
Ann Davidová