Tomáš Zahrádka cenu Dilia Litera pro objev roku sice nezískal, ale nominován byl právem
Mlha spolykala stromy, vlci si hráli na babu a můry zapnuly mlhovky – to vše se odehrává v jednom ze tří vyprávění v knize Tomáše Zahrádky nazvané Dědeček. Za svoji prozaicko-básnickou prvotinu byl autor nominován na cenu Dilia Litera pro objev roku, jednu z kategorií literárních ocenění Magnesia Litera.
Ještě ne čtvrtstoletý Tomáš Zahrádka „vystudoval konzervatoř a Vyšší odbornou školu Jaroslava Ježka v Praze. V současné době žije v Plzni. Dědeček je jeho první kniha, kterou napsal jako student. Od prosince do června roku 2012.“
To je část medailonu na internetových stránkách nakladatelství, které prozaicko-poetické sklony autora objevilo a prvotinu vydalo. A byl to prozíravý čin, dodejme hned v úvodu, protože se zde oživuje subtilní vyprávění – kniha má necelých devadesát stran – s výrazným potenciálem probouzet čtenářskou fantazii a v úsporném rámu řečeného otevřít široký obzor představivosti.
Nakolik má Tomáš Zahrádka literární ambice, to už se v dostupné biografii nedozvíme. Že od dětství „píše, kreslí, fotí a čte“, to ještě není tak výjimečné, že „má rád ploštice a jablka, dlouhé nohavice, školní penály, angrešt, oranžové mnichy, kávu a detektivky“, to také neprokazuje styl, který by převýšil běžnost.
Autorův prvotní pokus je originální a zaslouží si shovívavost
Nadání, které Zahrádku zaslouženě posunulo do triumviátu nominovaných na literární cenu, spočívá v jednoduchosti, s níž se ujal tématu, v citlivosti a ne obvyklé obrazivosti. Tam, kde tyto zásady, anebo principy příliš rozptýlil, překombinoval, rozhojnil, tam nad zábavnou hravostí převáží mluvnost. Prázdnota rozbujelého nápadu, který neunese na svých jemných bedrech tolik zbytných slov, pak začne chřadnout.
Tam, kde je pisatel okouzlen skládáním pouhých výrazů, jejichž souvislost nemusí být primárně logická, jako by byl najednou poután, křídla nápaditosti těžknou pod balastem opakování a mělkosti. Ale originální tento autorův prvotní pokus jistě je, tedy si zaslouží shovívavost.
Svět jako ze starých pohlednic
Dědeček je vyprávění pospojované ze tří příběhů, básnivé – básnické – prózy, verše bez vázanosti, pohádek napsaných na drsnějším podloží andresenovského typu. Tak je tu rozbitá hračka – car, anebo sépie v inkoustu, blednoucí zvykne-li si na přítomnost člověka.
Dva světy se tu prolínají – skutečnosti a fantazie. Listonoš přijíždí na kole k dědečkovu domu s dopisem, který je uložený v brašně a doručitel se halí do rozměrného pláště. Jako ze starých pohlednic či knížek vystupuje tento svět a melancholií ho autor ještě obkreslil, zdůraznil.
Neskutečno tímto retro stylem prolne snadněji – mraky se prohánějí po obloze, lišky svačí při kávě na pařezu: „Na zemi v chodbě byl tlustý barevný koberec./ Bydlel v něm starý had./ Našlapujte opatrně, řekl dědeček./ Ať ho nezašlápnete.“ Přirozená fantazie oživlých věcí, bajek, surreálných obrázků, je první ve vrstvách knihy, jí naplnil autor předmluvu k první pohádce, a vlastně všechny mezihry.
Samotná dědečkova vzpomínání jsou trojí fabulací. První O králi, jehož dědeček uzdravil z chorobné závislosti na manipulativních rádcích, tahajících ho na nitkách své chamtivosti. Také druhý příběh opisuje obra Cara. Také jeho konstrukce je porouchaná. Tentokrát je futuristický člověk-stroj odeslán do opravy, vybaven jízdenkou a kamenem růžovým mnohotvarem. Do třetice je tu povídání O třech stromosprávcích, bytostech cestujících vzducholodí, na které zmizí i s dědečkem, jako by autor prozatím nevěděl, „jak“ anebo „proč“ končit své vyprávění přízemněji.
Může si to dovolit. Tomáš Zahrádka po vzoru dávných poetistů i pohádkářů, oživil všední svět, poukázal na známý, ale často opomíjený prostor „za zrcadlem“ či třeba pod kloboučky hub, které jsou: „Oranžové kluzké./ Hnědé matné./ Červené sličné./ A taky bílé./ Nafouknuté“. Autor má pro takovou jazykovou hru talent. Co bude dál, se uvidí. Momentálně je právem „objevně nominován“.
