Tomáš Krejčí: Chci, aby studenti měli stoprocentní možnost se projevit

Tomáš Krejčí nikdy nebyl solitér, vždycky ho to táhlo mezi lidi a hlavně k mládí. Svůj první ansámbl si založil už na konzervatoři v 16 letech s ostatními spolužáky. Zkoušel s ním v čase, kdy měli všichni bezpečně čas, což bylo jedině před vyučováním, tedy od šesti do osmi ráno. Přesto nikdo neprotestoval.

Hudebních těles pak založil několik, například orchestr Mladých brněnských symfoniků, orchestr žáků a absolventů základních uměleckých škol ve městě Brně a okolí. Tady se třeba potkal s jistým amatérským hráčem na trombon, gymnazistou Jakubem Hrůšou, kterého nasměroval na dirigentskou dráhu.

Tomáš Krejčí je rozený pedagog a k učitelství ho to táhlo už za studií na konzervatoři:

Operních studií je po světě málo a pokud jsou, pracují ve spolupráci s divadlem. I já jsem často konfrontován s názory, že by měli být přizváni profesionální dirigenti, režiséři. Naši studenti si celé představení připravují sami, my jako pedagogové se snažíme jen dohlížet, pomáhat, být tam, kde si nevědí rady, ale jinak je příliš umělecky neomezovat a dávat jim prostor: Protože kde jinde, než na vysoké škole, která je poslední metou, než půjdou do života, si můžou takové věci vyzkoušet. Jdu do tohoto rizika i s tím, že občas některé představení s ohledem na schopnosti studenta nemá takovou vysokou úroveň. Na druhou stranu - díky studentovi, který je výjimečný, má pak představení kvalitu a rozměr, který bychom mu my, profesionálové leckdy v zajetí vyjetých kolejí, dát nedokázali.

„Myslím, že se pedagogice nepřikládá taková důležitost, že se o ní málo přemýšlí, že se bere jako něco, co mají muzikanti k práci, co jim vylepšuje finanční záležitosti. Už o ní ale nejsou ochotní tolik přemýšlet a uvažovat. Dobrý pedagog musí se studentem vytvořit jakousi jednotu. Musí přemýšlet o tom, co je pro něho dobré, snažit se na každého získat jiný metr, jiný způsob práce. To všechno stojí veliké úsilí. A tato práce nemusí být vždycky tak inspirativní. Víte, že student má třeba své rezervy, že s nimi sám zápasí a vy je musíte znovu odkrývat. To je práce, která nebývá moc ohodnocena. Ale jedna věc mě vždycky žene kupředu. Když studentovi něco nejde, vymýšlím způsob, jak mu to vysvětlit, jak ho k tomu přivést.. To je to co, mě na tom tak baví. Někdy si říkám, že to je až úchylka. Dokud studentovi nepomůžete, hodina nemá smysl.“

Miluje také divadlo a komorní scéna JAMU mu poskytuje ideální příležitost tyto své vášně spojit. „Důležitý je pro mě proces vzniku, prožitek s lidmi. Proto jsem se rozhodnul pro studentskou scénu.“ Operní studio na JAMU je v celoevropském měřítku unikátní, nejen proto, že má své vlastní divadlo.

Čtěte také: Archiv odvysílaných dílů Telefonotéky.