Thomas Bernhard: Prezident. Hra o nekonečné samomluvě mocných s Jiřím Lábusem a Taťjanou Medveckou v hlavních rolích

8. prosinec 2017
Taťjana Medvecká (Prezidentka) , Jiří Lábus (Prezident)

Výmluvný obraz vládnoucích elit naprosto odtržených nejen od občanů, ale i od skutečnosti. Premiéru vysíláme 9. prosince od 14.00.

0:00
/
0:00

Prezidentský pár blíže nespecifikované země se chystá na pohřeb armádního důstojníka, který zemřel při výkonu služebních povinností. Omylem ho zasáhla kulka vystřelená během ceremoniálu u hrobu neznámého vojína. Není pochyb, že atentátník mířil na hlavu státu a že se nestřílelo poprvé. Útoky na vládní představitele se v zemi opakují s takovou četností, že prezidentova choť poslední rok nechodí v jiných než černých šatech. Projevy nespokojenosti přičítá prezidentský pár anarchistům a teroristům, které tvrdě potírá. Největší úzkostí však manžele plní obava, že by za atentátem mohl stát jejich vlastní syn, o němž už delší dobu nemají žádné zprávy.

To je ve zkratce výchozí situace hry Prezident rakouského dramatika Thomase Bernharda, v níž podává groteskní obraz diktátorského režimu udržovaného násilím a strachem. Dobou vzniku (1975) spadá Prezident do autorova prvního tvůrčího období, přesto v něm podle překladatelky Zuzany Augustové můžeme zaznamenat rysy charakteristické pro veškerou jeho tvorbu:

Monologičnost partů jednotlivých postav a nedějovost. Bernhardovy hry nemají vnější děj, dějovou zápletku. Mají jednu rámcovou situaci, uvnitř níž probíhají momentální, dílčí akce. Dění těchto her, jejich pohyb se odehrává především v proudu textu a skrze jeho velice přesné rytmické členění a kvazihudební strukturu. Dalo by se říci, že text, slovo zde hraje hlavní roli, vystupuje v roli protagonisty.
Zuzana Augustová

Možnost vzít si slovo a vést řeč je v Prezidentovi jasnou výsadou mocných, zatímco údělem podřízených je mlčenlivě naslouchat. Prezidentka a Prezident jakoby měli z titulu své funkce moc zavalit své okolí nepřetržitým proudem řeči, která neslouží k jednání, ani ke sdělení nových skutečností nebo myšlenek. Ritualizovaným opakováním mnohokrát řečeného, citáty a refrény se postavy snaží přehlušit pocit prázdnoty a nesmyslnosti a všemu navzdory udržet status quo.

Premiéra Prezidenta proběhla 17. 5. 1975 ve vídeňském Burgtheatru v režii Ernsta Wendta. O necelý týden později 21. 5. 1975 byla hra uvedena v divadle Württembergische Staatstheater ve Stuttgartu v režii Clause Peymanna na pozadí zajímavých událostí. Stuttgartská premiéra proběhla přesně v den, kdy byl ve Stuttgartu zahájen soudní proces s vůdci teroristické skupiny RAF Andreasem Baaderem a Ulrikou Meinhof, k němuž jako by některé repliky ze hry přímo odkazovaly (Prezidentka: S anarchisty se teď udělá krátký proces.) Skandál se však kupodivu nekonal, přestože byl Prezident podle kritiky první Bernhardovou otevřeně politickou hrou, která však zůstala celkově zakotvena v „umělé“ dramatické realitě, stejně jako jeho předchozí kusy. Podle jiného kritika vyjadřuje politikum hry i její monologičnost: totalitní režimy totiž zásadně brání dialogu a předem zapovídají jakoukoli odpověď „bezmocných“ na řeč představitelů moci. Autor je tedy umělecky důsledný, když odhaluje totální osamělost a odcizení mocných tím, že je nechá vést monolog. Oba reprezentanti moci mohou přehlušit strach pouze nekonečnou samomluvou.
Zuzana Augustová

Hru Bernhard dokončil v roce 1975, a přestože některé pasáže odkazují na španělskou fašistickou diktaturu generála Franca, který v tomtéž roce zemřel, není přímo adresná. Proč autor v líčení tehdejší společensko-politické reality nechtěl být konkrétnější, je nabíledni. Abstraktní časoprostor hry dovoluje publiku vnímat text jako nadčasovou paralelu, která může být pociťována jako aktuální i po více než 40 letech od svého vzniku.

Právě stále živého společensko-kritického ostnu si na autorovi velmi cení i režisér rozhlasového nastudování Petr Mančal: 

Pokaždé, když čtu jeho ať dramatické nebo prozaické texty, zažívám, jako by mluvil i za mě, nejen tím o čem a co říká, ale také jakým naléhavým a nesmlouvavým způsobem. Jeho poetika je mi blízká pro neodbytně kritický tón, sarkasmus, pokaždé žasnu nad autorovou obsesivní potřebou dobrat se co nejpřesnějšího pojmenování a vyslovit, co jen vyslovit lze. Ano, jeho jazyk a repetitivní skladba je něco, čím se vemlouvá, zároveň otravuje a nedá pokoj, dokud vás nedonutí k položení otázek, co vy, ano, co právě vy si o tom myslíte.
Petr Mančal

Překlad: Zuzana Augustová
Rozhlasová úprava a dramaturgie: Renata Venclová
Režie: Petr Mančal
Zvukový design: Jan Šikl
Mistr zvuku: Radim Dlesk
Asistentka režie: Radka Tučková
Produkční: Eva Vovesná

Účinkují
Taťjana Medvecká (Prezidentka)
Jiří Lábus (Prezident)
Dalimil Klapka (Plukovník)
Tereza Dočkalová (Herečka)
Zuzana Slavíková (Paní Frölichová)
Miroslav Hanuš (Masér)
Petr Čtvrtníček (Velvyslanec)
Kajetán Písařovic (Důstojník)
Tomáš Dianiška (Krupiér)
Jan Kroneisl (Hlas)
Roman Víšek (Komentář)