Tennessee Williams: Portrét dívky ze skla

Portért Dory Kaprálové
Portért Dory Kaprálové

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.


Povídka amerického dramatika, básníka a prozaika s komentářem Dory Kaprálové, v Berlíně žijící spisovatelky a novinářky. Na Vltavě tak pokračuje volný autorský cyklus, ve kterém poznáváme vkus našich spisovatelů. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Dora Kaprálová uvádí... Williams: Portrét dívky ze skla

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Když jsem někde zaslechla jméno Tennessie Williams, vybavily se mi zpravidla jeho precizní psychologické hry, skvělé dialogy, elegantní americká moderna. To se změnilo víceméně náhodně, totiž okamžikem, kdy jsem předloni ve strmilovské knihovně svého otce objevila útlou povídkovou knihu, která vyšla roku 1974. V českém překladu: Osm smrtelnic posedlých. Tahle útlá kniha osmi krátkých próz je dokonalou směsí tragikomiky z posedlosti a hluboké frustrace z upjatosti. Dialogy v knize jsou tak přesné, že vhánějí do očí slzy, čtenář se v těch leckdy perverzních textech plných sexu a koktavých vášní cítí skoro tak trapně (božsky trapně!) jako ve světě newyorského komika Louis C.K.

Tak i takový uměl být lišák Williams, kroutila jsem předloni očima a děkovala dybukům, že mi přihráli do cesty Osm smrtelnic posedlých, co teď bydlí v mé knihovně mezi Capotovými povídkami a povídkami mé milované Flannery O Connor.

Tennessee Williams (1965)

Ale dost vyznání z lásky k Osmi smrtelnicím posedlým. Teď vám totiž představím zase jiného Tenessee Williamse. Autora povídky Portrét dívky ze skla. Že jde o téhož autora prozradí přesnost dialogů a smysl pro detailní psychologický popis postav. Jenže tento Williams vytvořil v povídce svět tak surově něžný, že mě povídka, přiznám se, pokaždé na konci rozpláče.

Povídka o zakleté dívce Lauře, která není bláznivá, jen se, cituji „ okvětní plátky její mysli zavřely před světem“. Tuhle větu vysloví ústřední hrdina povídky, básník a dělník z chudé rodiny v Saint Louis. A tento básník takto poeticky maluje celý Lauřin příběh, portrét své sestry s dech-beroucí křehkostí, která je – díky mistrovskému stylu – oproštěna vší sentimentality. Přesto se autor, na rozdíl od včerejšího Raymonda Carvera, nebojí pouštět do metaforických obrazů, které jsou skoro na hraně patosu. Cituji „Lauřina písmena se rozprchla jako hejno vyplašených vrabců.“

Ale není nic vzdálenějšího patosu než humor, a toho je v této přesmutné povídce požehnaně. Jenže to není humor, u kterého vyprsknete smíchy. Spíš jde o úsměv z úzkosti. Tak třeba když k Lauře, co žije v lásce se svými skleněnými figurkami a knižním hrdinou Pihounem, přichází krasavec, vypravěčův kolega ze skladu, a Laura ve svém nečekaném platonickém vzplanutí „pije chvatně doušky vody, i když už tam žádná voda není.“ Pro takové detaily je třeba Tennessie Williamse milovat. Pro tyto obrazy z divadelních scén, které – přeneseny do civilního světa povídky – fungují dokonale autenticky.

Od první věty se ocitáme v komorním příběhu, vyprávěném sugestivní ich-formou. Příběh je ale vyprávěný neuspěchaně, s nostalgií a pochopením, které je na hony vzdálené cynismu postmoderní relativizace. Láska je zkrátka láska, osamělost osamělostí. Křehkost skleněných figurek je i křehkost nás všech čtenářů, kteří se bojíme všech ztrát. I o tom vypráví povídka, která vás adventně rozechvěje. A fyzické chvění těl při četbě – to je patrně Williamsova specialita!

Účinkuje: Jiří Schwarz

Překlad: Zuzana Mayerová
Připravila: Dagmar Oravová
Režie: Vlado Rusko
Natočeno v roce 2003.

Spustit audio
autoři: Tvůrčí skupina Drama a literatura, Dora Kaprálová