Temno je ourodné. Rozhlasové pásmo o osobnosti a díle Josefa Palivce

„Temno je ourodné, neodpírej mu díků. / Co v sebe zavřeno, zas vzejde, zahradníku!“ Tyto verše jsou součástí básnické skladby Josefa Palivce Pečetní prsten, vydané poprvé v roce 1941 – za druhé světové války. Citoval je před lety Zdeněk Kožmín, když vzpomínal, kdy „poezie bránila a obránila nás“. Dnes je najdeme i na internetu, na stránkách Církve československé husitské. V předmluvě k vydání z roku 1969 píše Jaroslav Seifert, že Palivec je v první řadě básníkem básníků. Je ale zřejmé, že jeho verše rozechvívají i srdce ostatních – a dokonce i World Wide Web.

Temno je ourodné, neodpírej mu díků.
Co v sebe zavřeno, zas vzejde, zahradníku!

Václav Černý v doslovu uvádí: „Nejdůvěrněji jsme se s Josefem Palivcem spřátelili, nejvěrněji a navždy k sobě přilnuli na počátku německé okupace, když jsme se setkali na frontě, kde nemohl chybět, a také ani na okamžik nechyběl: na frontě ilegálního osvobozeneckého boje.“ Ano, kníže českých básníků a překladatel Josef Palivec, v letech 1919–1948 úspěšný československý diplomat, byl koncem nacistické okupace vězněn spolu s Václavem Černým. Toto bylo v roce 1969 možné napsat do oficiálního vydání knižního souboru jeho básní (Síta – nakl. Mladá fronta, Praha).

...přísní andělé svůj souhlas odeprou ti,
váháš-li z trýzně jen svit krásna vykřísnouti...

Ale Josef Palivec, manžel Heleny Čapkové, byl odsouzen i podruhé. Jako svědek byl vyslýchán v procesu s Miladou Horákovou, poté byl v prosinci 1949 zatčen a roku 1951 odsouzen na dvacet let. V roce 1954 mu byl trest snížen na polovinu. Vězněn byl v Praze, na Borech, na Mírově a v Ilavě. Jako na svého spoluvězně na něj vzpomínal Zdeněk Rotrekl. Od června 1958 do ledna 1959 ležel Palivec v pankrácké vězeňské nemocnici. V témže roce byl propuštěn. V roce 1969 byl rehabilitován, ale roku 1971 byl jeho osvobozující rozsudek opět zrušen. Teprve v roce 1992 mu prezident Václav Havel propůjčil Řád TGM III. třídy in memoriam Za zásluhy a rozvoj demokracie v naší zemi.

Když Palivec vyšel z vězení, bylo mu 73 let. Jeho v té době už těžce nemocná manželka o dva roky později zemřela. Byl by ještě tehdy hájil maximu, že „temno je ourodné“ a „že přísní andělé svůj souhlas odeprou ti, / váháš-li z trýzně jen svit krásna vykřísnouti“?

V roce 1969 vychází také soubor Palivcových esejů (Poezie stále budoucí – nakl. Růže, České Budějovice). Na záložce píše Miloslav Topinka (je to on, kdo Palivce pasoval na knížete českých básníků), že autor esejů „přichází v noci, ‚tmou, ve které je obsažen‛, protože ‚noc a já jsme spolu podivně zajedno‛.“ Jsme připraveni spojovat si „temno“ po jiráskovsku s časem a mocnostmi, které vězní básníky. Ale hleďme, jak dovedl být Palivec s tmou v souladu. V eseji Báseň a jablko (poprvé vydaném časopisecky roku 1968) sní: 

Jsem chlapec, jde mi na dvanáctý, tma houstne a já se tu ještě v ovocném sadě sám a sám pozdím, pololeže, polosedě. Tma, ve které jsem obsažen, voní a lucerničky svatojánských broučků jsou pomalu k nerozeznání od hvězd na nebi. Jak savá jsou ústa zdání. Noc a já jsme spolu podivně zajedno. Už ani nevím, kde přestává země a začíná obloha, ztrácím orientaci a nic si z toho nedělám. S libostí prožívám, jak opojné je souviset, přináležet. Noc kráčí nehlesně prostřed neviditelného a neslyšitelného sršení, vření a hřmění a já se vezu s ní a v ní. Její kráčení je tiché a málem neskutečné jako kroky někoho, kdo kráčí s tebou ve sněhu. Je mi tak pěkně, že div neslzím.

Je zřejmé, že perspektiva Josefa Palivce nebyla z tohoto světa. Ačkoliv – dodejme s pousmáním – v roce 1964 píše své milované nevlastní dceři Nizetce (snaše Igora Stravinského), že udělá vše pro to, aby teď ještě byl z tohoto světa. Asi právě toto je profil, skutečná podstata, hrdiny: i po všem, co zakusil, formuluje v eseji z konce 60. let své krédo: „Úděl člověka je úchvatný. Žít znamená tvořit a tvořit znamená překonávat překážky. Ať tedy žijí překážky!“