Tartuffe na Zábradlí jako společenská hra

V záhlaví programu Divadla Na zábradlí čteme Pan Moliere a kolektiv - Tartuffe Games. Je tedy patrné, že původní klasický námět se stává pouhou záminkou pro velmi svéráznou společenskou hru na téma pokrytectví, a půjdeme-li dále, zobrazení polistopadové společnosti, ve které se kontury mezi dobrem a zlem, skutečností a hrou na život rozplývají v mlze. V úpravě Lucie Ferencové a Jana Friče je jednak využito dvou překladů hry Vladimíra Mikeše a Emanuela Františka Züngela, jsou tu však použity i další texty např. z pera Friedricha Nietscheho, Williama Shakespeara, Egona Bondyho či Cormaca McCarthyho, ale také populární písňové textíky z doby totality. Když k inspiraci přičteme ještě Davida Lynche či jednoho ze sponzorů představení www.growshop.cz, je jasné, že vzniklý postmoderní tvar bude od diváků vyžadovat značnou dávku spřízněnosti eventuelně tolerance a vnímavosti, a že nebude příliš snadné se v něm orientovat.

Jednotlivé postavy, tak jak jsou nám představeny v úvodním danse macabre v modrém drogovém oparu, jsou na první pohled unavené trosky na konci velkého mejdanu - ať je to démonicky laděná Elmira Natálie Drabiščákové, pobledlá pózující panenka Mariana Dany Markové, blonďatý zženštilý Valér Ladislava Hampla, jakási zpotvořenina Limonádového Joea, zestárlý hippík Kleantes Miloslava Mejzlíka, trousící kolem sebe ledabyle moudra, punkovský Damis Jaromíra Noska či ordinérní drsňačka s moravským přízvukem, komorná Dorina Gabriely Pyšné. Vlastně ani není divu, že se tahle společnost paní Pernellové (Zdena Hadrbolcová) nelíbí. Ale ani ona si svou afektovanou vykloubeností sympatie diváků nezíská. Orgon (Jiří Ornest), čilý chlapík v kraťasech, jakoby zestárlý hrdina z Foglarovek, je zcela z jiného světa. A tak se zdá docela logické, že nachází náhradního syna a nejbližší oddanou duši v Tartuffovi (Pavel Liška), naivním, ukňouraném, lehce neurotickém chlapečkovi, který jako by přímo žebral o péči a soucit. Chová si ho doslova jako domácího mazlíčka, který v jeho stínu spokojeně vrní. Vystrčí drápky až v přítomnosti Elmiry - láká ho svou chladnou dominancí. Přirozenou součástí této podivné společnosti jsou všudypřítomní fízlové (Vladimír Marek a Leoš Noha). Tento karneval příšer je bez pochyby postaven na přetvářce, které se moderně říká image a za kterou se skrývají osobní traumata jednotlivců.

I když je představení plné gagů, kombinací zakuklených citátů vysokého stylu v kontrastu s odrhovačkami a lacinými legráckami, moc k smíchu to vlastně není. Tartuffe je sice odhalen, ke katarzi ale nedochází. Úředník oznamuje, že z konfiskovaného domu se stane herna a závěrečný optimistický zpěv za vzájemné družby všech přítomných probíhá ve stylu "Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina." Pravda a láska nezvítězila nad lží a nenávistí.

Není žádný král, který by přinesl spravedlnost a vrátil životu řád. Bereme-li toto představení jako zrcadlo doby, pak je to opravdu důvod k zamyšlení...A nebo je to jen společenská hra, nad kterou se zasmějeme, mávneme rukou, a vstoupíme do vyššího levelu?