Taneční soutěž Place Prize 2013 v Londýně

O jedné z nejprestižnějších soutěží současného tance v Evropě. Sponzorována Bloombergem, byla Place Prize založena roku 2004 v Londýně, v uměleckých prostorách zvaných Place. Každé dva roky se jí účastní choreografové sídlící v Británii, kteří jsou přímo pro soutěž pověřeni vytvořit nové patnáctiminutové taneční vystoupení. Čtyři finalisté se potom po dobu deseti dnů na konci dubna ucházejí o přízeň publika, které každý večer odmění zvoleného favorita částkou tisíc liber. 25 tisíc pak putuje konečnému vítězi vybranému odbornou porotou.

V letošním pátém ročníků zvítězil Riccardo Buscarini, kterého zajímal koncept pokroku živený soutěživostí. "Já ho interpretuji jako napětí mezi strojem a člověkem. Inspiroval jsem se třemi filmy. Prvním je [Kubrickova] 2001: Vesmírná Odysea. Jde o jakousi evoluci pozpátku. Stroj, dokonale vykonstruovaná struktura, degeneruje do stále méně propracované formy. Další film, který mě hodně ovlivnil, je Melancholie Larse von Triera, která propůjčuje koncepci určitý pesimistický, takřka negativní náhled. A třetím filmem je Vertigo Alfréda Hitchcocka, které poskytuje zvukovou kulisu samotnému kusu. Evokuje velmi romantický, hluboký až pochmurný pocit. Taneční vystoupení vzniklo ve spolupráci s módní návrhářkou Brooke Robertsovou. Její inspirací je anatomie. Na ní jsou postaveny kostýmy vytvořené z velice syntetické látky. Světla jsou posazena tak nízko, že gel, který je obarvuje domodra, hoří. Prostor reaguje velmi citlivě a pálí oči. Je to, jak vidíte, velice kruté vystoupení. Musím se také přiznat k jeho autobiografické stránce. Zajímalo mě, jak se může láska proměnit v krutou zbraň. Hlavně na začátku jsem se snažil používat tělo jako by to byl stroj. Chtěli jsme především sjednotit tanečnice, aby se pohybovaly jako jedna jediná struktura, jedna jediná bytost, jedna končetina podmiňující pohyb druhé, přes sebe se převalující konstrukce. Jako bychom rozstříhali film na jednotlivé snímky, a pak je poskládali do zrychleného sledu. Kladli jsme důraz na detail a koncentraci. Také projekce je hodně důležitá, když pracujete s pomalým pohybem. Soustředili jsme se na vnímání, a to nejen očima nebo tělem, ale každou buňkou v těle. Tanečnice měly působit, jako by svým tělem vyzařovaly světelné signály, jako by byly tři planety a jejich těla byla nezměrná."