Tanec na okvětních plátcích

Autorka románů, básní a esejů, literární kritička a překladatelka, vlastním jménem Marguerite de Crayencour, se narodila v Bruselu roku 1903. Svoji první knihu vydala už v šestnácti letech a do začátku druhé světové války nejen hodně cestovala, ale právě Orientální povídky se staly jejím tehdejším literárním vrcholem. Poprvé vyšly v roce 1938. Před válkou utekla Yourcenarová do Spojených států a k cestování se vrátila až na sklonku života (zemřela v roce 1987).

Deset různě rozsáhlých povídek, jejichž původní a dle vlastních slov autorky vhodnější název zněl Povídky a novely, zobrazuje Orient v nejširším pojetí tohoto pojmu. Inspirace přichází jak z dálných koutů Asie (Jak byl zachráněn Wang-Fo), tak z míst blízkých, hraničních (Markův úsměv), kde prorůstají nejen asijský a evropský kontinent, ale v dramatickém a dynamickém střetu i zápase se rovněž setkává východní a západní kultura. M. Yourcenarová při svých cestách posbírala lidová i mýtická vyprávění a přidala k nim díl vlastní invence. Sledovala zajímavé či možné, mnohdy jen nezřetelně naznačené proudy a možnosti, po nichž se mohl ten který příběh ubírat. Jde o převyprávění a volné rozvinutí autentických legend, balkánských středověkých balad (Mléko smrti) či inspirační výpůjčku z japonské románové ságy (Poslední láska prince Gendžiho). To, co spisovatelka přidala, přibásnila (či přibájila) k dávným pohádkám a legendám, dalo vzniknout novému, harmonickému celku. Vypravěčka uchovala původní vyváženost mezi zdobnou romantikou fantastických historek a střízlivou logikou tragické křivky mezi životem a smrtí.

Orientální povídky|foto: portalknihy.cz

Spojujícím prvkem jednotlivých balad je zejména exotické prostředí, které nepochybně citlivou a vnímavou ženu okouzlilo svým nábojem tajemna, jaké právě pohádkové příběhy obsahují, neboť se v nich už dávno smísila paměť s fantazií.

Spisovatelčina slovní zásoba není nijak přecitlivělá. Jejím velkým kladem je obrazivost. Barvitá přirovnání i jednoduchost líčení si jemně pohrávají s čtenářovou představivostí. Důležitý rys, který Yourcenarová podtrhla výraznou linkou, je osudové setkání člověka s vášní, jakou dokáže vzedmout zvláště lidské chtění, vůle a láska. Mimochodem, ta je pro autorku vždy pozitivním hybatelem, byť někdy vede ke zkáze a k záhubě milenců (Vdova Afrodisia).

Korunou všech líčení, zřejmou premisou a smyslem, pro nějž je dobré obětovat život, je pro Merguerite Yourcenarovou krása. To je kouzlo, které dává zapomenout na strasti současnosti. V půvabných i fatálních příbězích zcela zaniká osobní bolest a místo ní zůstává výsostný smysl pro tragično příběhu i života samého.

Marguerite Yourcenarová, Orientální povídky, Garamond, Praha 2005, překlad: Eva Schleissová, 104 s.