Svět jiné hudby s Jiřím Moravčíkem: Nepravděpodobné dvojice

Rhianon Giddens & Francesco Turrisi
Rhianon Giddens & Francesco Turrisi

Tři zdánlivě nesourodé dvojice hudebníků, které ovšem našly společný hudební jazyk. Uslyšíte zpěvačku Rhiannon Giddens se sicilským multiinstrumentalistou a perkusistou Franceskem Turrisim, ázerbajdžánského zpěváka Alima Quasimova s tubistou a hráčem na serpent Michelem Godardem a kolumbijského harfistu Edmara Castaňedu s hráčem na foukací harmoniku původem ze Švýcarska Grégoirem Maretem.

Jestli někdo v posledních letech zdvihl ve Spojených státech nejvýše prapor rané předbluesové americké hudby pod heslem „nejde o to, jak do folku, country a bluegrassu dostat černošské vlivy, ale jak je tam vrátit zpět,“ je to zpěvačka, hudebnice a skladatelka Rhiannon Giddens.  Ve skupině Carolina Chocolate Drops nejprve upřela pozornost na černošské string bandy z Apalačských hor a důrazně upozornila na africký původ banja. Na vlastních albech vášnivě, autenticky a s důkladnou znalostí amerických hudebních kořenů zpívala Rhiannon o minulosti, v níž nachází vazbu se současností.  S formací Our Native Daughters po boku dalších třech písničkářek vyprávěla příběhy z černošské historie a mezitím složila hudbu k baletnímu představení Lucy Negro Redux, vycházející z knihy Caroline Randall Williams a teze, že Shakespearovy sonety o Dark Lady souvisí s černošskou majitelkou londýnského nevěstince.

Po odkrývání africké stopy v americké hudbě teď Rhiannon přešla k jejímu zkoumání v Evropě a vlastně i jinde. Po boku má nového partnera, sicilského multiinstrumentalistu a specialistu na perkuse všeho druhu Franceska Turrisiho. Na albu There is no Other se oklikou vracejí k hypotéze jihoafrického muzikologa Petera van der Merweho, který dává překvapivé podobnosti tradiční africké hudby a lidové hudby Evropy do souvislosti s palácovou hudbou starověkých egyptských a mezopotámských civilizací, převezenou později arabskými umělci do západní Afriky, středověké španělské říše Al-Andaluz, keltských zemí a dál na jih Evropy.

Mezi ázerbájdžánským súfijským vokálním stylem mugam a experimentálním jazzem je hodně dlouhá cesta, upřímně řečeno, dosud jsme o její existenci ani netušili. Světově proslulý zpěvák Alim Quasimov s avantgardním jazzovým hráčem na tubu a serpent Michelem Godarem nicméně souvislost objevili ve vlastnosti obou kultur: setkali se na půdě improvizace a hlubokého duchovního ponoru do hudby. Quasimov tomu říká „hovořit s Bohem“ a nějak podobně vnímáme i transcendentální skladby z alba Awakening.

Švýcarský hráč na foukací harmoniku Gregoire Maret s kolumbijským harfeníkem Edmarem Castañedou k sobě na albu Harp vs. Harp cestu složitě hledat nemuseli. Castañeda má v krvi tradiční taneční hudbu joropo, součást lidových slavností kolumbijských a venezuelských plání Los Llanos,  doprovázenou harfou arpa llanera. Když se v šestnácti přestěhoval do New Yorku, podařilo se mu v jazzových klubech vyvinout osobitý styl - levou rukou basuje a pravou hraje melodie jako kytarista nebo klavírista.