Straka v říši entropie – recenze

Bajka je literární útvar velmi starý. Dávno před začátkem tzv. „našeho letopočtu“ vznikly ty připisované Ezopovi. Přesto je jejich výstižný formát i šance závěrečného poučení stále svůdný. Jak vidno i pro autory nejmladší, současné, jako například pro Markétu Baňkovou, o níž se na obálce knihy dočteme, že je „průkopnice oboru net art“.

Baňková ovšem nekritizuje společenské nešvary. Ve svém odborně-pohádkovém souboru se rozhodla pro zpřístupnění fyzikálních zákonů – nejdříve vlastním dětem, postupně i dospělým laickým zájemcům. Proto také podtitul její knihy zní Fyzikální bajky ze života. V devíti příbězích vstupujeme do zvířecí říše, která připomíná maňáskové divadlo. Zvířátka tu nejsou oním tradičním, zavedeným předobrazem typu chytrá liška, přihlouplé ptactvo a aristokraticky elegantní kočkovité šelmy. V tom je autorka naprosto demokratická, takže vzorem hloubavosti a psychologického vhledu jsou zde slepice, na dvou místech v roli rádkyně a znalkyně mezilidských – pardon – mezizvířecích vztahů. Přitom Baňková neruší zavedená klišé proto, aby zjevila nově objevené charakterové vlastnosti. Po zvířecích představitelích sahá náhodně, jen občas reprezentují typické: gepard rychlost, králík teplý kožíšek, tlustý pes tloušťku a malé kotě naivitu.

Jako ústřední zde má být zpřístupnění fyzikálních zákonů. Oč jde? Důkaz Archimedova zákona je proveden neúspěšným úsilím o potopení hrocha. To je ještě logické. Že termodynamiku dokazuje králík tím, že se ochlazuje lahví s ledem, který se mu v teple rozpustí? To ještě také jde. Rychle běhající gepard a ještě rychlejší myška v Teorii relativity – to už je trochu překvapivé a také nudné, protože tady bychom čekali něco ve stylu „proč zajíc nedožene želvu“.

Zbývá ještě povídka Setrvačnost o líném jezevci, Entropie o pořádkumilovné strace, Elektrostatika, což je spíš společensko-kritická vize unifikujícího podléhání momentální módě. Důkaz kvantové mechaniky v příběhu Jistota v životě myši je reprodukcí myšlenkového paradoxu Schröderovy kočky. Pro děti nejpřístupnější asi bude předposlední příběh – Tlusťochova přitažlivost, objasňující gravitaci. A pro případné dospělé bude nejvtipnější poslední vyprávění – Teorie, poezie, jejímž tématem jsou superstruny, teorie všeho. Protože vlastně neobjasňuje nic, je ve svém podobenství ptáčka zamilovaného do mobilu zábavná.

Očekáváme-li jasně rozvinutou cestičku k nenápadnému pochopení, nedočkáme se jí. Zvířata zde zůstávají zvířaty, žádné podobenství. Jen občas je do textu zašroubována poučka. Cituji slova vzdělané holubice: Tomu se říká entropie. Je to vlastně termodynamická veličina, která představuje míru neuspořádanosti systému. Víme, že entropie uzavřeného systému různě teplých těles neklesá. Pojem entropie však užíváme třeba i v informatice a… A na to nezbývá než s nechápavou strakou povzdechnout: Teď teda vůbec nerozumím!

Problém těchto bajek je v jejich neprůhlednosti, v neohrabané montáži pouček. Něco pochopíme, pokud máme mlhavou představu, co nám autorka vysvětluje. Ale být dítětem a nevědět o funkci fyziky nic? A číst k tomu, jak hroch musel spolknout kámen, straka opustila svá mláďata nebo myš otravně běhala a gepard ji nakonec stejně snědl?

Popularizovat fyzikální zákony je samozřejmě úkol chvályhodný, leč stejnou měrou nesnadný. Počin Markéty Baňkové je standardní v prezentaci tématu. Literárně se tu však žádný převrat ani nic výjimečného neděje.

Kniha je nominovaná na letošní Literu pro objev roku, spolu s prózou Matěje Dadáka Horowitz a básnickou sbírkou Davida Vody Sněhy a další. S nominovanou Markétou Baňkovou se můžete sejít v kavárně Nona na Nové scéně Národního divadla v Praze ve středu 6. dubna od 17 hodin. Bude tam číst společně s Emilem Haklem, navrženým na Literu za prózu za novelu Pravidla směšného chování a s Terezou Říčanovou, nominovanou za knihu Noemova archa v oblasti dětské literatury.