Staatskapelle Dresden: hra interpretace a síla sebevědomí

Drážďanská Staatskapelle s dirigentem Honeckem zaujala už dramaturgií. Slavnostní zpěv, který Antonín Dvořák složil pro oslavy na Pražské konzervatoři a speciální Fantazie na motivy melodií z opery Rusalka, kterou vytvářel sám Honeck se skladatelem Illichem, jsou skladby, které znovu hned tak neuslyší ani pražské publikum. Hned ve Dvořákově maličkosti pro slávu konzervatoristů ukázal orchestr, co umí. Od prvního tónu byly patrné jeho sebevědomí a síla, bez nichž Dvořákova zpěvná „lidová“ hudba může snadno ztrácet na přesvědčivosti. Slyšitelná jistota a pevnost umožňovala neuvěřitelně pestrou hru výrazu (a to ve skladbě, která by jinak – velmi upřímně řečeno – asi nestála za obdiv). Ta se v plné šíři odhalila až ve druhém kuse, nezvyklé, až promenádní, populární operní suitě spletené z melodií a motivů Dvořákovy Rusalky. Tak hudebně a výrazově silnou Rusalku Praha dlouho neslyšela, a tak se snadno vtírala lákavá představa, že Staatskapelle hraje tak mocným způsobem celou Dvořákovu operu v Národním divadle.

Mezzosopranistka Bernarda Fink, která do Prahy jezdí jako domů, přidala pět Dvořákových Biblických písní. Měl to být zřejmě lyrický a duchovní vrchol koncertu, ale po předchozí divoké i jemné „Rusalce“ to šlo jen velmi těžko, jakkoliv se snažila pěvkyně i orchestr, který se po „divočení“ a rozmachu v předchozích skladbách dokázal poslušně podřídit roli doprovodu. Chybělo-li oblíbené pěvkyni v projevu něco, pak to byla síla přesvědčivosti a pevnosti počátečního vystoupení orchestru.

Závěrečnou Brahmsovu Třetí symfonii Staatskapelle zvládla na výbornou, ale těžko se po překvapivých dvořákovských výletech (konzervativním vykladačům českého velikána jistě nemilé) oddat naplno hudbě poněkud rozumově melancholické. Ani v Brahmsovy však orchestr neztratil onu „sílu sebevědomí“, o níž byla řeč na začátku. Můžeme si o Dvořákově či Brahmsově hudbě myslet cokoliv, a některé skladby kriticky považovat za marné, slabé, nezajímavé, chopí-li se jich však tak interpretačně silné těleso, jakým je Staatskapelle Dresden, říká se to mnohem hůř.

Letošní Dvořákova Praha skončila a s ní končí i umělecký tým kolem Marka Vrabce, který stačil ještě připravit příští ročník. V letošním ročníku se ukázalo, jak dobrá a osvěžující je kombinace komorních a symfonických vrstev hudby kterou propojovala dvouletá vokální série, a jak přitažlivé je objevovat Dvořáka méně známého, neslyšeného, třeba i hudebně problematického. Loučení uměleckého vedení festivalu tedy přišlo v tom nejlepším, snad Vrabcův nástupce či nástupkyně přijdou na to, jak udržet to nejlepší jako tradici a nejít zpět.