Sladko je býti...
Ty se vdáváš za Rusa, jako kdybys nevěděla, co teď dělají s našimi lidmi. ... Hlídali jsme ti nevěstu, a ty ses nám tady oženil s Němkou. V takovém paradoxním rozměru se v Žatci roku 1946 narodil básník, překladatel, literární a divadelní kritik Josef Mlejnek. Nejen vzhledem k původu rodičů, ale především ve vztahu k datu narození bylo jasné, že ani další životní cesta nebude jednoduchá.
Následovala budovatelská léta padesátá, uvolňovaná šedesátá (Naše generace měla to štěstí, že její soukromé, osobní tápání a hledání bylo v určitém chronologickém, ale často též v logickém zákrytu s procitáním celé společnosti) a znovu sešněrovaná léta sedmdesátá. V životě J. Mlejnka přešlo dětství do věku gymnaziálních a posléze vysokoškolských studií, přátelských setkání (např. s Karlem Křepelkou, Sergejem Machoninem, Vítem Tajovským) i inspirativních kontaktů (s Bohuslavem Reynkem nebo s Janem Zrzavým). Dobový kolorit byl ale též podbarven specifickou realitou normalizace, špiclování a přetvářky. Osobní osud knihovníka a družstevníka s filozofickým vzděláním byl obohacený o setkání s Vysočinou, jež (po Žatecku a Karlovarsku) nabídla možnost "třetího rodného kraje", ale zároveň poznání nuceného dohledu maloměstského prostředí (zde především města Havlíčkova Brodu) a jeho "malých inkvizitorů", dohlížitelů a donašečů oddaných službě socialistickému zřízení, a především vlastnímu prospěchu.
"Podpaměti", tak J. Mlejnek nazývá své vzpomínky, které zůstaly usazené v člověku, dokud se neodhodlal je shrnout, vytěžit z nitra a uspořádat do slov a vět. Zároveň jde možná o takové memoáry, které autor postupně odsouval do jakéhosi podprahového úložiště, kde setrvaly skryté a mlčící do té doby, jež se o jejich proslovení přihlásila, vyvolala je určitou situací, jednoduše řečeno, která byla otevřená vůči dočasně odloženým zážitkům. Několik posledních kapitol vyprávění se již věnuje situaci po roce 1989, kdy mohly být konečně svobodně vydávány Mlejnkovy sbírky poezie: Pastvina (1993), Naprosté motivy (1998), Zcestymluv (2005), ale také kritické studie: Křesťanská universita Josefa Floriana (1999) a texty o divadle: Cosi ve vzduchu (2000). Tóny těchto vzpomínek, snad proto, že jsou stále ještě dostatečně živé, jsou o poznání rozjitřenější, útočnější, nesmířené, ještě jako souhrn popsaných, ale dosud ne plně reflektovaných zážitků a pocitů.
Kniha vzpomínek J. Mlejnka je útlá, přesto by jí byl prospěl obsah jednotlivých kapitol, jež mají převážně charakter uzavřených příběhů (např. Vnitřní pohraničí, Metodikem slovesných oborů, Moje pražské univerzity), chronologicky navázaných do plného a souvislého vyprávění. Výrazná stopa zkušeného vypravěče zůstala zachována nejen ve svérázu a čtivosti, ale též v osobité autenticitě.
Slovo "legenda" pochází ze slovního tvaru, jehož význam je "to, co má být čteno". Pokud by byl doslova brán název knihy, šlo by o zápisky, které čteny být nemají. Možná proto, že jde o skutečné, prožité, jež nemá být pouze pře-čteno, ale pro-čteno, vnímáno a promýšleno.
Josef Mlejnek, Nelegendy o malých inkvizitorech, Hejkal, Havlíčkův Brod 2005, 128 s.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
