Skloňování číslovek a improvizační pohotovost. Jaké další předpoklady je nutné mít s sebou v práci při moderování v rozhlase?

Let kulturního letadla éterem by pak neměly překvapit žádné neočekávané turbulence, byť k nim – naprosto výjimečně – na vysílacím pracovišti dochází. To třeba když „vypadne Dalet“. Nejde o jméno našeho utajovaného kolegy – Dalet je vysílací systém, který když se náhodou zasekne, je nutné okamžitě nahradit nějakým zajímavým vyprávěním „na červenou“, o čemž vás informuje mistr či mistryně zvuku, toho času s vyšším krevním tlakem, rychlejší a hlasitější dikcí a s výrazem pilota, který před sebou vidí štít hory a letadlo prostě musí zvednout výš, aby nebyl ještě větší „bourák“. Pokyn z režie tedy zní: „Dávám tě tam! Musím to restartovat. Něco řekni!“ Tato napínavá chvilka trvá – dle tlukotu vašeho srdce – tak půl hodiny, fakticky je to ale obvykle minuta, dvě či tři…

Čtěte také

Černý klobouk a mikrofon s logem Českého rozhlasu. Redaktor Karel Oujezdský je s Mozaikou celých pětadvacet let

Až na velice sváteční výjimky, z nichž jednu takovou nedávno zažila Michaela Ditrichová. Během komentování kulturních událostí z vysílání vypadávalo, co bylo psáno ve scénáři, a naopak tam naskakovaly pořady s jinými daty, k nimž žádné podklady Míša neměla. Pod nohama se jí motaly nejen různé elektrické kabely, ale také největší odborníci na rozhlasové vysílání z budovy na Vinohradské, kteří situaci stabilizovali po dobu celé odpolední Mozaiky, a tak přistání bylo tradičně hladké. Český rozhlas, médium veřejné služby, vás zkrátka nenechá ve štychu… Lépe bychom to česky asi měli vyjádřit slovním spojením „nenechat posluchače na holičkách“.

Moderátorka Mozaiky Lenka Novotná|foto:Vojtěch Havlík,Český rozhlas

I proto je výhodou prakticky u všech moderátorů, že ovládají také dovednosti z jiných profesí – třeba taková Daniela Čermáková by vám „na červenou“ mohla zazpívat některou z nádherných árií starých dobrých mistrů, Michaela by vám poskytla hodinu českého jazyka a vytvořila by s vámi pěvecký sbor v přímém přenosu, Martin Luhan by mohl nekonečně dlouho vyprávět o historii Dismanova rozhlasového dětského souboru, kde k rozhlasu přičichnul poprvé, a Lenka Novotná by mohla předat návod na stoj o hlavě i s několika rétorickými triky. Na triky, jak posluchače po ránu kulturou budit, máme od dubna dvě ranní ptáčata – Naděždu Hávovou, která když se něco zajímavého dočte, ráda se o to s vámi podělí, a nadmíru zvídavého Františka Šedivého, s nímž je to ve studiu někdy „tanec“ – což může na vlastní kůži potvrdit Lenka Novotná. V době před vyhlášením nouzového stavu ji skutečně při jednom rychlejším Gershwinově kousku vyzval k tanci.

Čtěte také

Zájem, zvídavost a potřeba i touha obohatit mediální prostor o kulturní publicistiku. Představujeme redaktory a redaktorky Mozaiky

Pak už se jen stačí usmívat na mikrofon a modlit se, aby před vaší „službou“ nepřišla sněhová (či jiná) kalamita a aby vám ráno zazvonil budík. Ale to už jsme zase u odolnosti vůči stresu, o které by vám mohli vyprávět také naši mistři (a mistryně) zvuku z vysílacího pracoviště, bez kterých by každodenní rozhlasové „kulturní letadlo“ s pětadvacítkou na boku nevzlétlo. Poděkovat je potřeba Janě Studecké, Nataše Vodvářkové, Romaně Kouřilové, Viktoru Láněmu, Janu Mikuškovi, Pavlu Janečkovi a Evě Rýdlové, která nás po mnoha letech s adrenalinem na pracovišti od jara poslouchá z domova. Především ale děkujeme vám, našim bystrým posluchačům, pro které je Mozaika – jak se nedávno potvrdilo v anketě vašich postřehů – nekonečným kulturním inspiromatem, a to i v dobách, kdy žije kultura ve značně omezujících mantinelech.