Sedmé nebe s Jiřím Černým: Alan Stivell reinkarnoval stříbřitý zvuk keltské harfy v keltském rocku

Ten stříbřitý zvuk keltské harfy lidstvo neslyšelo čtyři sta let. Až podle starých vyobrazení a současných zvukových představ ji vzkřísil milovník bretaňské kultury Jord Cochevelou a vložil do rukou jednoho ze svých tří synů Alana. Alan přijal keltské jméno Stivell (neboli pramen) a 29. listopadu 1953, v devíti letech, prvně zahrál na harfu veřejně. Jedenáctiletý už poprvé koncertoval v pařížské Olympii. 

Stivell se učil, kde se dalo: na dudácké škole v Glasgow, v Anglii u Donovana, u Moody Blues i Steeleye Span, v Americe u Boba Dylana. Pojem keltský rock vymysleli novináři právě pro Stivella. Uchytil se i v našem prostoru, přinejmenším a v nejlepší podobě u Jana Hrubého a Michala Prokopa.

„Ze všech Stivellových koncertů mě nejvíc očaroval ten v květnu 1974 v královském divadle v Londýně na Drury Lane,“ vzpomíná v Sedmém nebi Jiří Černý. „Asi měl tehdy nejlepší spoluhráče. Hlavně jsem ale na takovou krásu nebyl připravený. Přecpané starobylé divadlo s dřevěnými balkony se vlnilo, pořadatelé nás prosili, ať netancujeme! Hodně se přidávalo a nakonec jsem utratil své první libry za Stivellovy vinyly. Na obalu alba bylo pod gavotou Metig napsáno ‚je vhodné odložit obuv‘, ale to by bylo vhodné skoro napořád.“