Sázejte stromy a všímejte si jich, hlásá německý hudebník

Syrové beaty minimal techna s industriálními prvky, které ještě dominovaly na dnes již deset let starém albu The Bliss nebo Black Noise, vystřídaly zvuky dřevěných špalků, kamenů, gongů a zvonců. Hendrik Weber alias Pantha Du Prince, německý elektronický producent a konceptuální hudebník se po třech letech od desky The Triad, vydává na cestu, kterou podle svých slov cítí jako tu nejosobnější a nejopravdovější.

Z traileru k albu Conference of Trees od Pantha du Prince|foto: video stills by Timo Schierhorn, www.auge-altona.de

Čtyřiačtyřicetiletý umělec se z Berlína před časem přestěhoval na venkov do malé chatky, aby se prý ochránil před hektickým a hlučným městem. A ve svém aktuálním projektu nazvaném Conference of Trees společně s dalšími čtyřmi hudebníky z norské perkusionistické formace Bell Laboratory zvukově zachycuje ohromující a lidmi nedoceněné biochemické komunikační procesy mezi stromy. Jednak pomocí akustických nástrojů, které si dokonce sám vyrobil, ale i pomocí elektronických zvuků. Vše jako výsledek inspirace výzkumy buněčných dialogů v ekosystému. Na začátku března Weber svůj hudební projekt Rozhovor stromů poprvé představil v celé své kráse i v Berlíně, aby veřejnost ujistil, že z jeho přetechnizovaného housu už v jeho tvorbě nezbývá téměř nic. A jsou v něm naopak skrytá velká osobní přesvědčení a apely, zejména jak zacházet s přírodou či moderními technologiemi.

Hudbu nechávám samostatně růst

Conference of Trees jsi poprvé uvedl v srpnu 2018 na letním festivalu Kampnagel v Hamburku. Jak se od té doby tento projekt změnil?

Vlastně už na Kampnagelu, kde jsme projekt představili, bylo vše tak, jak to hrajeme dnes, ale od té doby jsme se mnohem víc stmelili. Já totiž pracuju tak, a stejné to bylo i při spolupráci s Bell Laboratory, že dávám hudebníkům velkou svobodu. Společně na nové věci přicházíme až prostřednictvím koncertů.

Vlastně se změnilo jenom to, že se pořád měníme my. A tady opět zaznívá naše téma – biologie. Musíme mít totiž na paměti, že každý z nás se mění a nebo se může měnit. A jen s tímto vědomím můžeme žít opravdově. Protože když budeme vyžadovat, aby věci měly přesnou a neměnnou podobu, tak tím technizujeme svět. Takovým příkladem může být i temperované ladění klavíru. Je to určité přání něco zmrazit, aby to šlo potom znovu reprodukovat. A na to se já dívám velice kriticky.

Vždycky jsem považovala elektronickou hudbu za určitý typ protikladu k přírodě – využívají se k ní technologie, znějí nepřirozené zvuky a odtrhávají člověka od kontaktu s reálným životem. Tvůj projekt ale kombinuje obojí a zároveň na něco apeluje, je to tak?

Myslím si, že vždycky jde ve výsledku o to, aby nám jako přírodním bytostem technologie sloužila, podporovala náš svět a neničila ho. A o to jde i v tomto projektu a také v mém osobním vnímání světa: nenechat stroje, aby nás nějak destruovaly. Tuhle destruktivní stránku jsem sám na sobě poznal během své vlastní práce. Když dlouho pracujete u počítače, vzdalujete se od sil přírody. A to by si měl každý uvědomit. Když jste dlouho na mobilu, před počítačem nebo televizí, vzdalujete se vlastnímu tělu. A fyzické vnímání je právě to, čím je příroda sama. Není to moc těžké pocítit, ale někteří lidé si toho nejsou vědomi. Jsou pořád někde jinde než ve svém těle.

Boj za vlastní štěstí

Dá se tedy říct, že tvoje práce je vlastně určitý boj proti technologiím?

Přesně tak. Moje kreativní práce se dá považovat za boj proti tomu, co se děje. Nejsem žádný eskapista, dokážu třeba zajít do kláštera a napsat hudbu pro sbor. Chci dělat hudbu ve spolupráci s dalšími lidmi, to je moje největší štěstí. Ale myslím, že své úkoly si neseme v sobě. Můj boj spočívá v tom, že při něm beru lidi s sebou, neuzavírám se, ani od sebe okolní svět neodstříhávám.

Jsi vyučený stolař, je to jeden z důvodů, proč jsi vytvořil tento hudebně přírodní projekt?

Ano, mám prostě radost z toho, že něco vytvářím. Projekt vychází také z Harryho Partche, což byl obsesivní zvukový a dřevařský výzkumník. A to bylo to, co svedlo dohromady obě moje vášně. Když jsme blízko k přírodě a její struktuře, můžeme si povšimnou, jak silně a chytře ta struktura funguje. Toho jsem si všiml už ve dvaceti, kdy jsem se učil na stolaře. Ale vlastně to bylo už dříve, ve třinácti, kdy můj děda pracoval také jako stolař. Takže jsem už od dětství pracoval se dřevem. Ale můj děda to dělal průmyslově – měl továrnu na ložnice, takže to byla industriální produkce. Nebylo to nic, co by bylo blízké přírodě. Ale tu inteligenci materiálu jsem poznal už tehdy.

Musíme zpomalit, abychom přežili

Ve svých skladbách využíváš field recordings, elektronické zvuky a beaty. Jak vypadá tvůj kreativní proces?

Pro mě je to ta pravá forma sebepoznávání. Dělám terénní nahrávky, fotím mobilem, čtu knihy, zkrátka se zabývám do hloubky některými tématy, o kterých si myslím, že je potřeba právě teď řešit. A to všechno dělám ještě před tím, než začnu hudebně tvořit. Vznikne u mě taková rezonance, totální jednota. Dneska můžu ve spojitosti s Conference of Trees stejně jako s Elements of Light říct, kam chci skutečně směrovat. U alb jako je Black Noise nebo The Bliss to bylo jen o tom, že jsem něco tvořil, něco jsem před sebou jenom valil a pak si najednou řekl: ups, kde se teď vlastně nacházím? Myslím, že to má hodně co do činění s tím uvědomováním si sebe sama. Nahlížím na věci mnohem pomaleji a nehrnu nic tak dopředu a divoce jako předtím. Uvědomil si, že vlastně nechci dělat jen reprodukci, chci hlavně být, zachovat tu živost uvnitř a to souvisí vlastně i s naším tématem. Strom se každou vteřinu kymácí a je to pořád jinak. Každý moment je jiný.

Celý rozhovor si můžete poslechnout v kompletním záznamu ArtCafé. Společnost Vám bude dělat Josef Sedloň, který si tentokrát do přadu pozval Petra Adamce aka Subjec Lost.