„Sám jsi strůjcem svého štěstí“. S Cervantesem i po 400 letech
V lednu roku 2015 oznámil tým španělských vědců, kteří už rok pátrali v podzemní kryptě kláštera bosých trinitářek v Madridu po ostatcích Miguela de Cervantese, objev rakve s iniciálami M.C. Naději však vzápětí vystřídalo zklamání: výzkum vyvrátil, že by nalezené kosti patřily autorovi Dona Quijota. Podařilo se jen „zjistit“, že se ostatky Miguela de Cervantese zřejmě nacházejí pod kryptou, kam byly po přestavbě kostela přeneseny, promíšené s kostmi dalších šestnácti osob, a jsou tak křehké, že je nelze určit prostřednictvím DNA.
Poslouchejte na Vltavě vysílání Víkendové přílohy v sobotu 23. dubna od 8.30 do 11.30.
V kompozici diskusních pořadů, vystoupení, zpravodajství z Madridu, literárních ukázek a hudby, nazvané cervantesovským citátem „Sám jsi strůjcem svého štěstí“, mají klíčovou úlohu dvě debaty: v pořadu Prozaik, dramatik a jejich svět(y) budou hispanistka prof. Anna Housková a anglista prof. Martin Procházka z Univerzity Karlovy hledat shody i rozdíly mezi Miguelem de Cervantes a jeho o sedmnáct let mladším současníkem Williamem Shakespearem. Pod názvem „Vnitřní smích“ Cervantesova románu versus adaptace pak uslyšíte debatu Vladimíra Hendricha s filmovým historikem Davidem Čeňkem a s filmovým režisérem Karlem Vachkem o nejzajímavějších filmových přepisech Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha. A že jich bylo!
Nejslavnější romanopisec světa si tak podržel jednu z nejasností, které jsou spojeny s jeho osobou. Dlouho se tradovalo – a zůstává to v mnoha encyklopedických heslech –, že zemřel 23. dubna 1616, týž den jako William Shakespeare (odtud i datum Mezinárodního dne knihy). Ve skutečnosti jde o datum jeho pohřbu. Cervantes skonal o den dříve, 22. dubna.
Ani přesný den jeho narození neznáme. Podle jména Miguel (Michal) se soudí, že přišel na svět 29. září 1547. Mimořádný literární talent se v jeho osobě pojil s velkou životní zkušeností, ale také se značnou smůlou, osobními i profesními neúspěchy, protivenstvími a životními zvraty hodnými dobrodružného románu; prakticky celý život prožil ve finanční nouzi, často krajní, a to i po velkém úspěchu obou dílů Dona Quijota. Na konci života se sice mohl těšit z uznání svého díla, ale z finančních těžkostí se nikdy nedostal.
Značnou část života prožil za panování Filipa II. a existence mocné španělské říše na obou světových polokoulích, říše, „nad níž slunce nezapadalo“. Chudá, na děti početná rodina jeho otce ranhojiče cestovala po velkých španělských městech. V Córdobě navštěvoval jezuitskou kolej, byl okouzlen kosmopolitní Sevillou, v jejíž blízkosti odplouvaly a připlouvaly lodi na plavbách mezi Novým a Starým světem, v Madridu se dostal do blízkosti vzdělaneckých kruhů a k četbě antických klasiků připojil dílo humanisty Erasma Rotterdamského. Ve dvaadvaceti odešel ve službách kardinála Acquavivy do Itálie, na území pod španělskou vládou, a brzy poté se stal vojákem. Účastnil se tažení proti Turkům, jímž si španělská říše snažila udržet převahu ve Středomoří.
V roce 1571 bojoval v proslulé bitvě u Lepanta, v níž námořní síly Svaté aliance (Španělsko, Benátky, Janov a papež) pod velením králova nemanželského bratra Juana de Austria porazily osmanské loďstvo. Bitvu později vylíčil v 1. dílu Dona Quijota. Následkem zranění z boje mu zchromla levá ruka – avšak nepřišel o ni, jak se dodnes často píše. Spolu s mladším bratrem Rodrigem pak bojoval i na Korfu.
V roce 1575 se s bratrem – a v kapse s doporučujícím dopisem pro krále, podepsaným Juanem de Austria – vydal po moři zpátky do Španělska, kde si doufal společensky i finančně polepšit. Jejich galeotu však přepadli alžírští piráti a budoucí spisovatel i s bratrem upadli do zajetí. Před horším osudem uchránil Cervantese právě onen doporučující dopis, avšak zároveň ztížil jeho vykoupení: piráti se domnívali, že jde o vysoce postaveného zajatce, a hodlali o výkupné licitovat. Jenomže zaplatit nebylo v možnostech rodiny. Cervantes se několikrát neúspěšně pokusil o útěk. Po pěti letech útrap se rodině podařilo sehnat část peněz, doplněných s pomocí mnichů z řádu trinitářů, kteří se snažili vykupovat křesťanské zajatce. Třiatřicetiletý Cervantes – a před ním jeho bratr – se vrátil do Španělska. Dosud světovládná říše v té době už začínala pociťovat náznaky krize umocněné v roce 1588 porážkou „Nepřemožitelné Armady“ (španělského loďstva) v námořní bitvě s alžbětinskou Anglií, která se právě chystala převzít úlohu světového hegemona.
Ze vztahu s provdanou ženou se mu narodila dcera Isabel. V sedmatřiceti se oženil s mladičkou Catalinou ze vsi Esquivias v kraji La Mancha. Krátce předtím dokončil své první významné dílo – pastýřský román Galatea. Psal hry, s nimiž však nemohl konkurovat veleúspěšnému Lopemu de Vega. Pak dobrých dvacet let nic nevydal. „Měl jsem na práci jiné věci,“ podotkl k tomu. Putoval po Španělsku, stýkal se s lidmi, živil se dosti nevalně jako výkupčí potravin pro loďstvo i jako výběrčí daní – tato profese ho na pět měsíců přivedla do sevillského vězení, kde patrně začal psát nebo vymýšlet Dona Quijota. Kniha vyšla v Madridu začátkem roku 1605, autorovi bylo 58 let. Proslulost se dostavila okamžitě, nikoliv však finanční zlepšení. Od té doby neustále psal. V roce 1613 vydal Příkladné novely, jimiž do španělské literatury uvedl žánr povídky, o rok později veršovanou Cestu na Parnas. Téhož roku 1614 publikoval jistý Avellaneda podvržený 2. díl Dona Quijota. Už nemocný Cervantes rychle napsal „pravou“ druhou část. Ta vyšla v roce 1615. Začátkem roku 1616, krátce před svou smrtí v šedesáti devíti letech věku, dokončil dobrodružný román Persiles a Sigismunda (má vyjít v polovině dubna česky v překladu Josefa Forbelského). Zemřel v Madridu 22. dubna před 400 lety, pochován byl ve františkánském hábitu a s nezakrytou tváří.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
