Rudovous - S Čížkem po funuse

9. prosinec 2002

Vltava - výchozí obrázek|foto:Český rozhlas Vltava

Existují už bezmála deset let, muzikanti různých druhů a ražení je uvádějí jako své vzory, jejich členové fungují i v mediálně protřelejších souborech. S dnes tolik populární kombinací hospodského šramlu, balkánských motivů a klezmeru přišli ještě dávno předtím, než se u nás vzedmula módní vlna tohoto proudu. Nyní přicházejí s prvním oficiálním albem, vzhledem ke skutečnosti, že tomu není tak dávno, kdy byl na pokraji jejich rozpad, s trefným názvem "S Čížkem po funuse". Čížek je ten, kdo dal před léty muzikanty s kytarou, akordeonem, hobojem a basou dohromady, zpívá a hraje na bicí nástroje... jmenují se Rudovous.

Obdoba toho, co pánové (a dáma) produkují, by se hledala jen těžko. Nebylo by tedy třeba dlouze hledat jména která je něčím připomínají. Žánrovým záběrem i prostotou projevu nemají daleko k Neočekávanému dýchánku (s nimi mimochodem oslavili i křest recenzované desky), vykřičenou hospodskou, zčásti absurdní poetikou jsou blízcí Třem sestrám, Echt!u (s těmito dvěma kapelami se překrývají i obsazením), cosi z pouliční šramlovitosti mají snad i od Šlapeta; přesto vytvořili styl zcela svébytný a originální (nakonec i někteří z výše jmenovaných uvádí právě Rudovouse za svou inspiraci). Dokáže balancovat často na dost ostrých a tenkých hranách, aniž by ale přepadával k těm či oněm stylovým klišé. Snoubí se v něm pouťová ukřičenost, pivní šramlovitost, často umocněna až k jakési komunální perverzitě, na druhé straně teskná baladičnost, smutek ulice, neupravenost života. Povrch s vnitřkem, lehké s těžkým, slabé se silným vše zarámováno v absurdně-ironických textech plných metafor.

Obal nového alba skupiny Rudovous|foto: oficiální stránky skupiny Rudovous

Žánrovou rozpažeností, přesvědčivostí ve výrazu, kombinovanou místy až s uhrančivostí, by se dal Rudovous jen s malým dílkem nadsázky považovat za českou variantu Toma Waitse. A nenabízí se jen připodobnění lehce prvoplánové - figuruje zde autentická předělávka jeho písně "Today's Grey Skies" ("Klíště"); tušitelné jsou i shodné inspirace filmem a scénickou hudbou, vybrané instrumentální pasáže by mohly bez povšimnutí zapadnout třeba k hudbě z filmu "Night On Earth" (ta se také uvádí v oficiálních Waitsových diskografiích). Na druhou stranu, píseň "Barbarossa", "věnována bardům italské filmové hudby šedesátých let, jako byl Nino Rota a Enio Moricone", by se spíše než jinde ztratila na nějakém z tarantinovských soundtracků. Sečteno, podtrženo, svůj "úkol", zmíněný v jedné z písní - "Nikdy chlapče neuhejbej / hrdlu jímž se nalejváš / mohl by ses klidně polejt... / to je celej úkol náš" - Rudovousové spolehlivě naplnili. Jen víc podobně přesvědčivých kapel a víc takových nahrávek, Rudovous za minulých deset let nasbíral tolik materiálu, že by s další deskou nemusel dlouho otálet.