Role glosátora není pro každého. Svědčí o tom i knižní debut Víta Kořínka s názvem Děti tlačí traktor

Přebal knihy Víta Kořínka: Děti tlačí traktor|foto:Nakladatelství Petr Štengl

Autor narozený v roce 1985 zatím vlastní literární tvorbu prezentoval pouze časopisecky nebo na svém blogu a přítomná kniha bohužel vzbuzuje dojem, že se do ní z Kořínkova šuplíku vešlo takřka všechno. Přestože přítomné texty nezapřou vzdělaného a sečtělého pisatele, málokterý z nich dokáže při první, neřku-li druhé četbě výrazněji zaujmout či překvapit. Zralý debutant, jemuž je nepochybně bližší poloha pozorovatele a komentátora než vypravěče, tu bez většího ladu a skladu vrší prózou i veršem zaznamenané postřehy, situace a obrazy, které jen zřídkakdy oplývají kýženým přesahem, slibovaným nakladatelskou anotací.

Příliš mnoho textové hlušiny

Námětem Kořínkových textů, lavírujících mezi deníkem a fikcí, se stávají povýtce banální výjevy, odehrávající se kupříkladu na zastávkách, ve vlaku, na úřadech či během rodinných sešlostí. A stejně suchopárné a plytké naneštěstí zpravidla bývá i jejich zpracování, postrádající potřebnou míru nadhledu, fantazie či humoru. Ačkoliv je autor očividně jiného názoru, glosování naší společnosti a dnešní doby nebude tak docela jeho parketa. Na výsledném dojmu pak nepřidá ani nedbalá redakce knihy, kterou hyzdí množství chyb. 

Vít Kořínek bohužel ve své knižní prvotině zůstal uvězněný v banalitě skutečnosti – i když místy zachycené prostřednictvím fikce –, kterou se mu navzdory usilovné snaze příliš nedaří nahlédnout z nějakého nového úhlu ani nějak neotřele uchopit či pojmenovat. Sdílení podobných dojmů s autorem může snad potěšit čtenáře románu, neboť v takovém případě ke vzácné shodě dotyční dospějí odlišnými a svébytnými cestami, avšak pokud nás ničím zásadně nepřekvapí četba knihy, jako je ta Kořínkova, pak je podle mě cosi v nepořádku.