Robert Musil: Pozůstalost za života. Poslechněte si drobné črty o zvířatech a lidech

Sbírku drobnějších próz Pozůstalost za života sestavil Robert Musil na přání svého nakladatele v roce 1936. Shromáždil zde texty, které v jeho očích obstály ve zkoušce časem. Některé pochází už z první poloviny let desátých, další pak z let dvacátých. Názvem souboru si Musil trochu dobírá čtenáře a rozšířenou oblibu publikovaných literárních pozůstalostí, ve kterých autor promlouvá ke svému publiku naposledy, ale často bez velkých uměleckých kvalit, a které se spíše podobají, jak píše v předmluvě, „výprodejům za účelem zrušení obchodu“.

Zvíře nezná smích a úsměv

Některé z uváděných povídek jste na Vltavě už měli možnost slyšet, v premiéře nyní zařazujeme čtyři drobné črty z oddílu Obrazy:

Moucha, opice, kůň a malý zajíček – to jsou protagonisté Musilových vyprávění. Člověk zdánlivě zůstává v pozadí, ve skutečnosti je ale děsivě blízko, ať už jako strůjce tortury nebo předobraz vpravdě nelidského chování. Z Musilových obrázků chvílemi až mrazí. Pozvolné umírání mouchy v lepu mucholapky, pyšná nadřazenost opičích vyvolenců na betonovém ostrůvku v římské Ville Borghese vůči jiným, menším opičkám žijícím v příkopě kolem ostrova nebo malý zajíček uštvaný dámiččiným foxteriérem. Snad jediný světlý okamžik – smějícího se koně – popírá sám člověk vědeckým výrokem „zvíře nezná smích a úsměv.“