Richard Loskot
Richard Loskot (*1984, Most) studoval na Technické univerzitě v Liberci v ateliéru Stanislava Zippeho a dva roky také na Mnichovské Akademii u Magdalény Jetelové.
Pracuje s náhodou, otevřenými systémy, které s divákem přímo či nepřímo komunikují, s analogovými principy a různými způsoby přenosu informace skrze éter.
V poslední době svůj talent uplatňuje také jako scénograf a jeho největším zájmem se tedy stává světlo a světelný design.
Kromě toho by se bez jeho technické podpory neuskutečnila spousta jiných projektů, na kterých Richard Loskot participuje. Hudba, která rozhovor provází, je z nového alba skupiny Golden Axe.
Richard Loskot komentuje některé své práce:
Zoologická zahradaElektronický fungující systém porůstá stěnu v prostředí tepelného výměníku. Jednotlivé části jsou propojeny a vzájemně se ovlivňují a proměňují. Výsledkem je jakýsi přírodu napodobující systém. V různých časových intervalech, z různých míst na stěně jdou slyšet zvuky charakteru pískání, cvrlikání, bouchání atd. A stejně tak vidíme hýbaní, kmitání motorů a blikání diod.
Syntéza Vysoký prostor galerie byl zakončen velikým světlíkem, kterým vstupovalo denní světlo a tím vytvářelo příjemnou atmosféru, s kterou jsem chtěl pracovat. Použil jsem malý fotovoltaický panel, který vytvářel elektrickou energii pro malý větráček, který „foukal“ do drobných drátků. Ty se ve větru třásly a když se vzájemně dotkly, to byl impuls pro aktivitu elektronické knihovny zvuků, z které se náhodně po impulzu přehrál zvuk přes zesilovače a putoval do reproduktorů umístěných vysoko v místnosti. Divák tak měl systém „prostřený“ na stole, který fungoval díky vstupní energii ze slunce. Z různých směrů divák slyšel jednoduché zvuky, které podtrhovaly atmosféru vysokého prostoru.
Asynchronizace V zatemněných prostorách (okna byla vyplněna zrcadly) jsem pomocí projekcí rekonstruoval přirozené světlostní podmínky. Diaprojektory však promítaly denní proměny světla v asynchronizovaných – časově neodpovídajících a nenavazujících intervalech. Reálný průběh jsem záměrně rozčlenil a sestavoval v nové, proměnlivé situace a děje, každý návštěvník tak vstupoval do trochu odlišného časoprostoru, jehož inscenování nebylo nepodobné filmovému promítání.
Působení neviditelného Byl jsem vyzván, abych vytvořil instalaci ve vile realistického slovenského malíře Skuteckého, kde je dnes expozice jeho obrazů. Chtěl jsem, aby má věc s jeho prací nějakým způsobem komunikovala. Protože se jednalo o realistické výjevy, které mohou přímo evokovat scénu, kde slyšíme konkrétní realistické zvuky, podobně jako u filmové scény, připravil jsem si zvukové koláže, vázající se ke konkrétním obrazům. Tyto nahrávky jsem vysílal za pomocí pěti malých rádiových vysílačů z dosahem několika metrů do prostoru expozice na stejné frekvenci. Vyplnil jsem tuto dvoupatrovou vilu prostorovou imaginární kompozicí, kterou sice nejsme schopni vizuálně vnímat, zato však díky vytvořenému radiovému poli můžeme odhalovat světlá místa (se signálem) a stinná místa (bez signálu), celý prostor je tam jakousi kompozicí šerosvitu.
I když tedy vizuálně vnímáme pouze obrazy slovenského realisty, vstupujeme zároveň do inscenované atmosféry v prostředí rádiového záření a oněch obrazů a vlastní zkušeností, skrze zvuk, objevujeme celkový obraz této prostorové instalace. Návštěvníkům jsem tedy připravil při vstupu do vily několik rádiových přijímačů na baterky s již předladěnou frekvencí. Ty jim byli k dispozici,jako nástroje, kterými mohli odhalit zvuk v daném místě, který se vynořil ze šumu, pokud zrovna přistoupili blíže k obrazu. Divák se tak stal součástí práce, protože tato instalace byla na jeho aktivním přístupu závislá.
Dvě slunce Vycházím z hypotetické možnosti, kterou nabízí prosklený světlík atria: v případě, že by do prostoru svítilo slunce, vytvářel by se na podlaze a stěnách mřížkovaný světelný ovál, který by podle pohybu slunce pomalu prostorem putoval. Tento případ ve skutečnosti nehrozí, neboť se pasáž celý den nachází ve stínu a pouze v letních večerních hodinách může docházet k přímému prosvětlení jeho západní stěny. Svou instalací však simuluji přímý průnik slunečního světla světlíkem – a to dokonce zdvojeně. Dva divadelní projektory, umístěné vlevo a vpravo proti sobě na horních traverzách atria, projektují přes ocelové mřížky světelné obrazce mřížovaného světlíku, které jako by byly výsledkem záření dvou virtuálních sluncí. Obě projekce se pomalu pohybují (projektory jsou pomocí servomotorů a řízeny počítačem natáčeny), částečně se překrývají a simulují na podlaze a stěnách hru „slunečního“ pohybu, včetně změn „teploty“ barvy ranního či večerního světla. Pro diváka, a ještě více náhodného chodce, se tato hra jeví nejprve jako „samozřejmost“, posléze jako překvapení a konečně jako objevení neskutečné virtuální manipulace světelného dne.
Podstata věcí Hlasitý šum vyplňující prostor galerie pochází z nejstarších dob našeho skutečna. Hledejte světlo a naleznete Velký třesk. Výbuch, který vytvořil vesmír je stále slyšitelný. Speciální anténa přijímá jeho dozvuk a my si proto můžeme uvědomit fakt, že vše pochází z jednoho bodu a má svůj počátek. Děje, které přichází poté, jsou následkem této podstaty a reagují na ní. Systém přístrojů pak vytváří hru, která se vedle této události (Velkého třesku) zdá být náhodná.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
