"Řemeslo krásné, ale těžké"
Jestliže si bude někdo představovat historika, bádajícího o středověku, jako mírně zaprášeného nudného starce, ponořeného do trouchnivějících svitků, v případě francouzského historika a mediavelisty Jacquesa Le Goffa (nar. 1924) to bude domněnka naprosto mylná. Důkazem je rozhovor, který s ním v roce 2002 vedl novinář Jean Maurice de Montremy.
V živém, dynamickém a vtipném vyprávění se čtenář dozví mnohé o okouzlující a zábavné práci historika, o hledání pravdivých souvislostí, de-idealizaci, ale také o klamech, klišé a omylech, jež se zarytě v povědomí o historii udržují.
Jméno J. Le Goffa je i v českém prostoru dobře známé. Mimo jiné je držitelem čestného doktorátu Univerzity Karlovy. Také většina jeho důležitých prací vyšla v českém překladu (např. Kultura středověké Evropy, 1991, Středověká imaginace, 1998, Intelektuálové ve středověku, 2000). Právě nakladatelství Vyšehrad často předkládá na knižní trh jeho texty (včetně rozsáhlého počinu, na němž se Le Goff podílel jako editor Encyklopedie středověku, 2002).
Hned zpočátku rozhovoru se historik vyznává ze dvou silných podnětů, které napomohly jeho cestě ke studiu dějin. Prvním byla četba románů Waltera Scotta: "Dějiny se mě zmocnily nadobro. Měly podobu středověku. Středověku v omamné konkrétní kulise ... se vší tou směsí drobného lidu, kupců, vznešených paní, rytířů, mnichů, kněží." Druhým byl profesor z lycea, který "uměl vyprávět, uměl žáky zaujmout a pojednat ta nejcitlivější témata nestranným způsobem". Kvalitní vysokoškolské studium bylo potvrzením správnosti nastoupené cesty.
Charakter Le Goffova zaměření jako historika je dán jeho příslušností k významné francouzské historické škole Annales, dbající, aby byly při promýšlení dějin brány v potaz všechny podněty, které kulturní prostředí nabízí (výlučné, sakrální i každodenní). Důležité je poznání pramenů i reálná interpretace, nikoliv romantismus či idealismus.
J. Le Goff popírá "kouskování" dějin na uzavřené a ukončené etapy. Preferuje dějinnou kontinuitu, v jejímž rámci nelze hovořit o nějakém ostře ohraničeném začátku či konci. Dobrodružstvím může být právě hledání podnětů ke změně kulturotvorných preferencí i toho, co skrze dějinný čas trvá a podílí se na "utváření" přítomnosti. Zajímavé je zvažování nejen významu historických událostí, ale také podílu historika na "utváření" dějin, neboť má moc posunout význam určitých dějinných okolností (český čtenář si lehce vzpomene na ideologický výklad "doby husitské" či "temného středověku"). Jako velkého nepřítele pravdivého obrazu dějin označuje Le Goff mediální myšlenkové stereotypy a klišé, vzniklá v 18. a 19. století ("straší to ve filmech, v historických románech, v reklamě").
Na konci rozhovoru připojil J. Le Goff v doslovu osobní reflexi o svém hledání středověku. Není to "uzávěrka", spíše ohlédnutí, kam na oné cestě dostoupil. A závěr? Je velmi pozitivní. Základem je materiál, úcta k historickým dokumentům, racionální postup, a zároveň nutný osobní názor, schopnost interpretace a imaginace. Z úcty k minulému je čerpána inspirace: "Můj středověk vznikl ze společné reflexe nad minulostí, přítomností a budoucností."
Jacques Le Goff, Hledání středověku. Rozhovor s Jeanem Mauricem de Montremy, Vyšehrad, Praha 2005, překlad: Věra Dvořáková, 176 s.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
