Recenze básnické sbírky Romana Telerovského Pod vraty
Roman Telerovský, rodák z Roudnice nad Labem a člen Skupiny českých a slovenských surrealistů se mimo svoji klinickou praxi teoreticky zabývá oblastí imaginace, poezie a snu a vztahem mezi moderním uměním a psychopatologií. Nová sbírka tohoto básníka a klinického psychologa vnáší do současné poezie když ne nový tón, tak alespoň fasetu, vrstvu, která v ní jinak téměř absentuje.
V roce 1998 vydal Roman Telerovský básnickou prvotinu s názvem Dokud je vlk v sanici. V současnosti vyšla jeho druhá sbírka, Pod vraty, s podtitulem Příspěvek ke zkoumání zárazů a neprůchodností obrazivosti a (bá)snění.
Je to poezie, která sleduje prvopočáteční zdroje básnění a vynáší na světlo okamžiky, kdy se proud básnických obrazů zastaví a dál nerozvíjí. Poezie zvláštně trhaná, tápající, plná na první pohled nesourodých shluků myšlenek či výkřiků podvědomí. Zároveň je jí ale dána zvláštní lehkost a vzdušnost.
Telerovský používá psychoanalytický pojem „reverie“ (zasnívání), kterým označuje „spavou, snivou bdělost, široce otevřenou a pasivní, nezaměřenou pozornost“. A to samé chce i od poezie. Jak napsal kdysi Petr Král: „Báseň v surrealistickém pojetí je spíš než cílem pouhým nástrojem.“ A pro básně z knihy Pod vraty to platí bez výhrad. Roman Telerovský pozorně sleduje, jak na hladinu vědomí stoupají první verše a poté, co se jejich proud zastaví, zastaví se i jeho psaní a básník dále verše netvoří, ale daleko spíš o nich rozjímá.
Autor do svých textů pouští potutelný, nenápadný humor, vyvěrající z konfrontace básnických obrazů a jejich následné, lapidární analýzy. Například první verše básně Někde mezi hovoří takto: „Tady se ti koukám z okna / pootevřeného zimou“, v závěru textu básník ale pochybuje: „tady se ti koukám z okna, to je poměrně sprostý, včetně názvu Někde mezi nohama a třicátým lednem“. V básni Ztracený okraj autor nechává plynout verše, které můžeme číst jako mentální vzpomínku na jakési důvěrně známé prostory: „dřevěná noc, samozřejmě / a polovlak / se kterým daleko nedojedeš [...] ani do postele / ani na okraj nepřítomné myšlenky [...]“, Telerovský ale svůj vjem ihned koriguje: „Ve skutečnosti šlo o umyvadlo a ...cokoliv tě napadne... Písek, protože písek vždycky drhne, dře a řeže, a vana se tu koupe v noci černé jako den“. Jindy zas v parodickém gestu poznamenává na okraj jedné básně: „Tady celé mě to tu přivedlo k jedné trapné vzpomínce na jedno zhasnutí motoru někde na křižovatce před Národním Divadlem.“
Telerovský představuje báseň jako od počátku nestálý a bortící se útvar, jehož proud nemůže být bez určitého násilí doveden v celistvou, završenou podobu. Už samotné názvy básní v sobě skrývají lehkou a potutelnou radost z unikavé podstaty skutečnosti. Namátkou uvádím: V danou chvíli mezi nohy nevidíš, Vlastně vzpomínka (na nehozenou jiskru), Malé máslo či Jsi ještě (negativní ptáček). Mimo analýzy vlastního poetického materiálu ovšem v knize Pod vraty zazní i nejedna svrchovaná, dohotovená báseň. Jedna kratší si zaslouží být citována celá: „Na hlavě vlas všedního dne / Co naplat / na střeše provizorní a trochu zrezivělé myšlenky, pocitu, že někde / Skřípe den / Noha koně obouvá stesk po zrezivělém zvuku nedělního oběda / v Přestavlkách / spíš dopoledne / ve vojenském lese“.
Telerovský učinil jako základ své poezie pochybnost o básnickém myšlení, které přistihuje při úhybných manévrech, při snaze zamést stopy za původním obrazem, který se vynořil z hlubin mysli. Tato poezie nechce být uzavřeným, definitivním systémem. Nemůžeme od ní očekávat, že po přečtení knihy budeme naplněni estetickým zážitkem, kterým se budeme kochat a hýčkat si jej. Domnívám se ale, že poezie Romana Telerovského dovolí zažít cosi přitažlivějšího, byť ne zrovna snadného. Během četby se dá do pohybu i naše mysl a může nás tak přivést k nálezům netušených pokladů ve vlastním vědomí i okolní skutečnosti.
