Ranní úvaha Leo Pavláta: Na cestě z Egypta

Podle židovské tradice značí východ z tyranie egyptského faraóna počátek židovského národa. Jako takový je Pesach v židovském kalendáři novým rokem pro oslavu svátků – tedy počátkem cyklu duchovního, čímž se liší od podzimního nového roku Roš hašana, který představuje mezník pro počítání let. A co je přitom důležité: svátek Pesach se promítá do všech dalších židovských svátků. Je to právě toto propojení, jež načrtává formující, pro společenství Izraele sjednocující ideál.

Konkrétně: Svátek Pesach značí vysvobození z moci otrokářského násilí. Pro judaismus je však taková Stvořitelem daná svoboda fyzická jen vykročením na dlouhé pouti. Ta nejprve směřuje k hoře Sinaj, kde Izrael obdržel Tóru; vodítko pro život, která svobodě fyzické dává vyšší, duchovní smysl: pravidla mravnosti, úcty k živému i neživému. To je obsahem Svátku týdnů, Šavuot.

Takto tělem i duchem svobodný pak Izrael směřuje do Země zaslíbené – symbolu pro pokojné spočinutí na zemi. Připomíná to následný Svátek stanů Sukot. Zaslíbená země přitom není ledasjaká; snese jenom ty, kdo se nestaví proti Bohem dané harmonii – a jak Bible dokládá, Izrael po východu z Egypta opakovaně lidsky selhával.

Židovský Pesach – kopie miniatury z modtlitební knihy z 15. století, zdobená kresbami Jana van Eycka|foto: volné dílo

Biblí postulovaný izraelský národ tak zůstává jen vytouženým ideálem. V části biblické Země zaslíbené jsou dnes Židé domovem nejen díky pevné náboženské víře, ale ověřitelně díky světskému sionistickému hnutí. Tórou danými požadavky v náboženském smyslu se v Izraeli i mimo něj řídí zdařile či nezdařile jen část Židů, obecně etickými postuláty Tóry pak se stejným výsledkem všichni ostatní.

Odvěké schéma pro lidské směřování však zůstává: člověk má uznat vyšší, jeho přesahující řád, protože zázrak života včetně lidského bytí, tajemství veškeré existence s její krásou a dokonalostí nelze přiznat lidskému umu, snažení, poznání. Náboženství – a judaismus nevyjímaje – takové poselství prostředkují nedokonale, nejednou v přímém protikladu k tomu, co také hlásají.

Ti, kdo se od náboženství odvrátili a po celá staletí nabízejí slovy filosofů či skutky politiků svrchovanost světskou, však selhávají ještě víc: není lepšího dokladu než současné zmatení nikoliv již hodnot, ale toho, co kdo za hodnoty označuje; ono nestoudné nárokování absolutní svobody bez ohledu na svobodu jiných. Odkud a kam potom lidstvo kráčí? Kde je pro národy a kultury světa jejich Země zaslíbená?

Bylo by naivní očekávat, že změnu přinese další technický vynález. Stejně tak řešením nebude přesvědčení, že bude lépe, až všichni pochopí pravdu té či oné náboženské víry, světské ideologie, politické strany.

Jako vždy – a tím se vracím k svátku Pesach – nemůže být jinak, než že počátkem smysluplné naděje pro tento svět je jeden každý člověk. Na něm, jeho vědomí, jeho řádu pro společně sdílenou zemi neničenou mocenskou zvůlí, doktrinářstvím a konzumem jedině záleží. Jak se praví v knize pesachového čtení Hagada: „V každém z  pokolení je povinností každého Žida vidět sama sebe, jako by on sám vyšel z Egypta.“