Quills: Perem markýze de Sade

Shrnout do několika odstavců film Quills a přitom se do něj nezaplést je úkol pro pokročilou Ariadnu, která dokáže táhnout několik nití jedním bludištěm. Z názvu je jasné, že nejde o popisování života nikoho jiného, než slavného markýze de Sade, jehož jméno je většinou doprovázeno myšlenkami na perverzi, orgie, radovánky a sexuální experimenty. Filmová podoba předvádějící utrpení a génia markýze je přitom zkrácena na posledních několik let, které fantazie scénáristy Douga Wrighta zasadila do Charentonského ústavu pro choromyslné. Wright tak přesně vykolíkoval hranice pevného světa a mohl si dovolit rozvíjet markýzovi myšlenky, vztahy k spoluvězňům a sepsat jakousi neoficiální zpověď. Vymyslel paralelní dějiny - za nic na světě neberte předkládané obrazy za historicky správné (de Sade zemřel ve spánku víceméně smířen se světem) - a předvádí všechny hrdiny jako krásné postavy, krásné i přes to, jak se chovají, protože mají svojí pravdu, svůj svět a svojí nezničitelnost.

Markýz odkrývá svět plný animality, masa a skandálních výjevů, skrz povídky a divadelní hry, které sehrává s chovanci ústavu, regulérními blázny, kteří si zaslouží být pod zámkem. Samotné představení je nechutnou podívanou, kdy zjišťujeme, že blázni nejsou jen heci, ale především diváci, kteří si dovolují v přítomnosti choromyslných otevřít dveře vlastní fantazii a kochat se předváděnými výjevy souloží a necudností. Markýz se vychloubá otevřeností a nedostatkem studu nejen na divadle, ale hlavně před mladou pradlenou Madeleine, kterou se mermomocí snaží zkazit. Provokuje rebelskými názory otce Coulmiera, jediného muže, který markýze chápe, i když sám žije v celibátu. Coulmier za de Sadem dochází, snad aby ho léčil, snad aby ho vyslechl, ale v jádru chce být pokoušen zakázaným ovocem a podstupuje dobrovolné mučednictví, když stále hlouběji a hlouběji zapadá do markýzových lží a protimluvů. Výsledek je jediný: zamiluje se do Madeleine a začne nenávidět de Sadea, který mu vidí na očích neřestné myšlenky. De Sade za to musí zaplatit nejdříve odevzdáním psacích potřeb, posléze vyklizením pokoje a nelidským mučením. To vše za sade-istického dozoru doktora Royer-Collarda, kterému markýz taktéž nechtěně zničí život...

Režisér Philip Kaufman v prvé řadě vyzdvihnul nezlomnost vizí génia a jeho neschopnost zařadit se do společenského života. Sade v jeho pojetí není perverzní, je odvážným hrdinou a jako takový musí být tupý a nepřemožitelný. Sebrali mu psací potřeby? Píše krví. Omezili i to? Píše vlastními výkaly, ne proto, aby světu něco zanechal, ale chce se i v té nějtěžší chvíli postavit na odpor. Nejde o žádné diskutování nad svobodou projevu, ta je jen ventilem markýzovi povahy, Kaufman je více fascinován působením markýze na okolí. Kaufman se v krátkém popisu filmu omlouvá:"Všem, kterým příběhem zkazil představu maniakálního zločince."

Groteskní prostředí blázince je samo o sobě odpornější než jeho chovanci. Kaufman omezil děj do několika lokací, dostatečně goticky ponurých, osvětlených jen svíčkami nebo sluncem skrz malá okénka. Podobný pocit se objevuje při čtení Dickensových popisů vězení pro dlužníky, sirotčinců a dalších ústavů pro potřebu sociálů na začátku devatenáctého století. Odporně zapářená prádelna se nachází v přízemí, mučírna je plné titěrných nástrojů působících bolest (to by de Sadeovi jistě udělalo radost) a kamenné pokoje chovanců zakryté ocelovými dveřmi nejsou ničím uklidňujícím.

Hlavní roli obdržel divadelní Geoffrey Rush a vyřádil se v ní s téměř nechutnou energií. Když má hrát starého muže, hraje ho tak přesvědčivě, že následující výbuch do markýzovi nezničitelnosti vyleká všechny v sále. Samozřejmě, existuje spousta herců, kteří by se na jeho místo hodili, třeba Jack Nicholson nebo Anthony Hopkins, ale ti jsou už trochu použití a okoukaní. Krom toho by po boku Kate Winsletové (Madeleine) z Titaniku působili příliš světácky a nafoukaně. Největším překvapením je Joaquim Phoenix v roli kněze Coulmiera. Naposledy byl k spatření v Gladiátorovi, který svou trapností poznamenal i sebelepší herecké výkony a pošpinil dobré jméno Ridleyho Scotta. Phoenix v Quills je zkrátka famózní. Propadl se do Coulmiera a vžil se do něj, rozumí ho a chápe jeho vnitřní rozpor až by se divák rozplakal. A závěrečné naplnění, tragédie plná lásky, pobláznění díky pravdě - zahraje ho nádherně, tak že se nedá popsat. Pochopitelně je tu ještě Michael Caine s podchlazeně vystupujícím doktorem Collardem, ale toho snad představovat netřeba (obdržel Oscara ze Pravidla moštárny). Všechny postavy jsou důvěryhodné, vyvíjejí se organicky a nenásilně.

Jak jsem uváděl, nelze film popsat, opsat, vysvětlit ani rozložit. Není náhodou, že byl nominován na dva Zlaté glóby za nejlepší scénář a nejlepší herecký výkon. Oscar se mu nejspíše vyhne, pro Akademii je Kaufman málo přímočarý a bombastický. Ostatně hodnocení záleží především na vaší vůli dojít do kina. Mezi všemi Vertical Limit a 2001: Vesmírnými prdami je příjemnou podívanou snažící se něco vysvětlit, sdělit a zanechat ve vás dlouhotrvající vzpomínku.