Punk Rock – nový ročník DAMU nastupuje

2. květen 2012
02620645.jpeg

Třetí ročník činoherního herectví DAMU představil v Disku už nyní svůj první absolventský titul – hru Simona Stevense Punk Rock, kterou společně přeložili a připravili Marie Nováková a Ivo Kristián Kubák.

Simon Stevens, řazený do generace dramatiků britské vlny in-yer-face theatre, má na kontě téměř dvacítku her. Pokud se nemýlím, hra Punk Rock je jeho první hrou uváděnou u nás. Je potěšitelné, že si ji objevili studenti (dramaturgyně Marie Nováková a Ivo Kristián Kubák) a uvádějí ji s nejmladší hereckou generací v divadle DISK. To, že protagonisté jsou věkově hodně blízcí hrdinům příběhu, dodává inscenaci jiskru a punc autenticity.

Téma hry Simona Stephense navazuje na dlouhou řadu britských uměleckých děl, věnovaných školnímu prostředí, která poukazují nejen na křehkost hranic mezi dětstvím a dospělostí, mezi konformitou a touhou jedince vzbouřit se proti ní. Navíc zpracovává zcela současný fenomén nepostižitelné hranice mezi normalitou a duševní nemocí, kdy se zdánlivě běžné problémy mohou v jediném okamžiku zvrtnout ve zcela fatální konec.

I když se děj odehrává mezi maturanty na střední škole v Stockportu (kam mimochodem sám Stephens chodil), a v britské premiéře tedy protagonisté měli kostýmy inspirované školní uniformou, ukázalo se, že hru lze snadno přesadit i do našeho prostředí.

V podstatě jednoduchý děj je zasazen do jediného prostředí školní knihovny či studovny, kde se schází skupinka studentů v hektické době před závěrečnými zkouškami. Prožívají tu společně nejen napětí, zda udělají či neudělají zkoušky, ale zároveň – řečeno lakonicky – prožívají své pubertální problémy.

Hra velmi plasticky vytahuje jednotlivé typy studentů, s nimiž se setkáme na jakékoli škole, stejně jako situace plné bublajících emocí spojených s láskou, sexem, nenávistí, závistí, přátelstvím i ponižováním. Nejvýraznější linkou je příběh psychicky labilního Willliama, v jehož postavě autor poukazuje na to, jak nedostatek pozornosti vůči jiným a podceňování varovných signálů může vést ke katastrofě.

Autor předepisuje, že předěly mezi jednotlivými epizodami má ilustrovat punková hudba. V této inscenaci se ovšem punk rocková skupina (která vznikla ze studentů DAMU právě za tímto účelem) stává nejen atmosférotvorným orámováním příběhu, ale jeho aktivním prvkem.

Scénografické řešení Olgy Macutkevič využilo variabilních možností divadelního sálu – a o 90° pootočilo jeviště i hlediště. Tak se boční balkony staly prostorem pro kapelu, děj se odehrává na ploše před nimi, obsazené jen několika otřískanými lavicemi a obrovským automatem na coca-colu v rohu (a jednotlivé scénické prvky se stávají „spoluhráči“).

Nejprve se seznamujeme s Williamem (vzhledově zajímavý Jordan Haj), těkajícím v polotmě po místnosti a nesmyslně přestavujícím lavice a pak s dalšími – sexy kočičkou Lilly (Eva Josefíková), která se okamžitě stane objektem Williamova zájmu, blonďatým svaloušem Nicholasem Aleše Bilíka, Cissy Nikol Kouklové, u níž se mísí charakter šprtky s barbínovsky chladnou erotickou image, bisexuálem Bennettem Filipa Kaňkovského rafinovaně šikanujícím všechny kolem, ironickou Tanyou Kristiny Sitkové, fatálně zamilovanou do svého profesora.

Zdejším podivínským géniem je Chadwick Karla Heřmánka, který se nejen svou inteligencí a zájmy, ale i zjevem (dlouhým lehce umolousaným pláštěm a nahrbenou šouravou chůzí) diametrálně liší od ostatních. Je to právě on, kdo vyvolává nejsilnější reakce od obdivu, přes úsměvnou toleranci až po tvrdou šikanu. Jako by právě Chadwick pro všechny znamenal zásadní odrazovou zeď, a chování vůči němu nejlépe zrcadlí charaktery jednotlivců.

Bezstarostnost, hraná suverenita se mísí se strachem ze ztrapnění, interakce mezi nimi v náznacích poukazuje na hloubku rozporů, pramenících z rozdílného sociálního zázemí. Hra, označovaná britskou kritikou za „čerstvou“, je v interpretaci nejmladší divadelní generace DISKU skutečným zážitkem.

Spustit audio
autor: Jana Soprová